Tímto článkem bych vám chtěl poskytnout malé vodítko pro ujasnění myšlenek ohledně cvičení s japonským mečem. Moje zamyšlení je věnováno zejména těm, kteří to se cvičením myslí, nebo chtějí myslet vážně a již cvičí, nebo chtějí cvičit v dódžó registrovaném v nějaké oficiální celosvětové nebo celojaponské federaci. Na úvod předesílám, že jsem iaidó začal cvičit teprve nedávno, někdy v roce 1994 (poprvé v německém Meringdammu v Západním Berlíně). V době, kdy píšu tento článek, nemám více než 4. dan iaidó a 3. dan kendó, nicméně se již 10 let pravidelně vzdělávám v Japonsku na měsíčních stážích. I tak věřím, že moje malá zkušenost vám může pomoci vytvořit si ucelenou představu o střední cestě výuky přístupu k japonskému meči v nejaponských zemích, jako je Česká republika. Přirovnal bych svůj náhled získaný zkušenostmi v Evropě a v Japonsku k cestě Sótó zenu, střední cestě zenu, kterou jsem dříve roky studoval a praktikoval.
Zejména na internetu a různých fórech, které rozhodně nejsou relevantním nástrojem sebevzdělávání a získávání informací o bojových uměních, se šíří mnoho extrémních názorů na cvičení s mečem. Bohužel je z 90 % šíří lidé, kteří nikdy pravidelně nepraktikovali žádný seriózní systém boje s mečem, a přesto si myslí, že chvíli s něčím mávat nebo občas přeseknout nějaký ten proutek je začleňuje do rodiny budó. Anebo je šíří ti, kteří něco pár let cvičili a získali dojem, že to na kompletní pochopení problematiky cvičení s mečem stačí.

Tyto názory je možné rozdělit do dvou skupin: na zastánce cvičení výhradně s ostrým mečem (v těchto souvislostech mnohdy nevhodně nazývaným šinken) a těch všech ostatních, kteří se snaží zastávat nějaký jiný názor nebo hledají pomoc ve smyslu si nějaký názor teprve vytvořit. Jelikož se mnoho mylných názorů z těchto fór šíří i mezi veřejnost a také mezi zájemce, kteří chtějí začít cvičit, anebo již krátce cvičí (a jsou těmito fóry zmateni), rozhodl jsem se napsat tento článek. Uvedu v něm informace ze své praxe a z praxe jiných osob intenzivně a seriózně se věnujících tradičním bojovým uměním Japonska. Rád bych zde uvedl dobré i špatné příklady a poskytl svůj postoj k této problematice.

O co vlastně jde? Jednoduše o to, zda přijít do dódžó cvičit iaidó a začít cvičit s bokkenem, po pár měsících si pořídit iaitó (neostrý meč pro iaidó) a po letech cvičení začít po doporučení svého učitele cvičit s ostrým mečem, nebo první fáze přeskočit a rovnou začít cvičit s ostrým mečem (což vám ale většina učitelů stejně nedovolí). Rozhodně zde platí skutečnost, že máte-li učitele, konzultujte vše nejprve s ním. Učitelem myslím opravdového učitele s regulérním technickým učitelským stupněm, majícího svého stabilního učitele a majícího oddíl, který je součástí národní a světové organizace. Bez dodržení této hierarchie se budeme pohybovat pouze v rovině diskutujících teoretiků, jejichž znalost je tím velmi omezená.

Na úvod bych dál rád předeslal, že jsem zastáncem cesty bokken-iaitó-šinken, kterou také učím své žáky. Tento způsob vidím u většiny učitelů okolo jak v Evropě, tak v Japonsku a sám jsem touto cestou prošel. Tento postup je občas možné individuálně poupravit podle typu cvičence a jeho zkušeností, v Japonsku se můžete setkat např. s cestou iaitó-šinken nebo rovnou šinken. Přímý přechod na šinken má ale svá specifika a je to velmi ojedinělá záležitost, jak popíšu dále. V evropských zemích, kde Evropané nemají žádný cit k vnímání japonského meče, byť si to nepřipouští, je myslím jen možnost bokken-iaitó-šinken, zřídka iaitó-šinken. Abych odůvodnil tento názor, začnu hodně zeširoka drobným historickým exkurzem, který vám ukáže souvislosti, proč se i dnes v rozumných dódžó postupuje střední cestou bokken-iaitó-šinken či iaitó-šinken.

Cvičení začátečníků s bokenem v Kensei

Do období restaurace Meidži (1868) byl v Japonsku meč (respektive daišó, dvojice mečů) symbolem vládnoucí vojenské třídy (bakufu) a jejích ozbrojených příslušníků, buši (známějších pod názvem samurajové ? ti, kdo slouží). Až na výjimky nesměl nikdo nosit meče delší 2 šaku a po velké honbě na meče (v roce 1585 za vlády Tojotomi Hidejošiho) nebyly již ani výjimky. Byť nebyl meč rozhodně hlavní zbraní buši a v boji se dle strategie (hjóhó) používaly i další zbraně, jako jsou naginata, jari, luk ad., byl meč rozhodně osobní zbraní, kterou buši nosil ve válce i v míru kamkoli. Dlouhý meč (tači nebo katana) dle etikety a protokolu, krátký ko-gatana nebo wakizaši opravdu všude, třeba i do koupele. Meč byl symbolem samuraje zejména z důvodu možnosti očistit jeho prostřednictvím jméno svého pána a své rodiny spácháním seppuku, obřadné rituální sebevraždy rozříznutím břicha. To je jeden z hlavních důvodů, proč měl samuraj krátký meč vždy u sebe. Od jiné třídy ve společnosti se seppuku nevyžadovalo ani neočekávalo. Z praktického hlediska tomuto významu nabytému zejména v době vlády Tokugawů samozřejmě předcházelo použití krátkého meče k boji v prostorech, kde nebylo možné bojovat s dlouhým mečem. Nošení krátkého meče tak vyplývalo z praktického hlediska vinou nedostatku prostoru nebo z hlediska etického, pokud nebylo možno mít dlouhý meč u sebe, a přesto bylo nutné prezentovat statut samuraje

Příprava samurajských chlapců na jejich poslání probíhala již od narození. Od narození měli kolem sebe symboly samuraje. Doma se klaněli mečům a zbroji svých předků. Od útlého mládí 5 let, stvrzeného svátkem Koinobori, svátkem chlapců (dnes Svátek dětí 5. června), nosili malí chlapci dřevěný meč se stejnými pravidly, jako nosili jejich otcové skutečné meče. Nikdy bokken neodkládali, nosili ho i do obecných škol pro děti samurajů nebo do vojenských akademií pro výše postavené rodiny. Když je museli odložit ve vstupu do budovy, stále jim za pasem zůstávala krátká skutečná dýka tantó. S dřevěnými meči se samurajští chlapci účastnili také výcviku boje s mečem a také měřili síly mezi sebou navzájem. Pocit nošení meče se jim vžíval do krve, zatím ale bez nebezpečí případného zranění skutečným mečem vlivem dětské nezkušenosti a nekoordinace pohybů. Tato nezkušenost a nekoordinace se však nedá porovnávat s nezkušeností a nekoordinací dnešních dětí, jejichž pohybové schopnosti jsou mnohem slabší.

Během mladistvých let tak vznikl pevný návyk nošení a pohybování se s mečem a v době dospělosti (13 let, někde se uvádí 15 let) dostal mladý samuraj dvojici skutečných mečů1. Buď mu je nechal otec či hlava rodu vyrobit, nebo zdědil meče po předcích, to byla častější varianta. Od této chvíle probíhal veškerý život mladého samurajem včetně možných soubojů se skutečným mečem. Musím zde ale odbočit a uvést, že Japonci nikdy nebrali v potaz jen rozvíjení technické stránky, ale vždy dbali i na duševní a duchovní vývoj. Znamená to, že mladý samuraj si s momentem započetí nošení skutečných mečů uvědomoval i svou zodpovědnost za úlohu, kterou má v rodině, ve společnosti a v hierarchickém řádu. Nebyla to jen otázka „hloupé“ techniky, ale osobnostního rozvoje. Od této chvíle byl mužem se vší vážností, která se k tomu díky nošení skutečných mečů vázala. Byl zodpovědný za ochranu cti a čistoty jména svého pána, své rodiny, šóguna a císaře. Mnohdy nám tyto souvislosti v hodnocení bojových systémů Japonska unikají, protože se zaměřujeme pouze na techniku.

Následovníci samurajů na slavnosti Yabusame v Kamakuře 2010

Ve chvíli, kdy samuraj dostal a nosil skutečné meče a mohl jimi bojovat, nevzdával se bokkenu. Především z výcvikového hlediska, protože bokken dovoloval provádět techniky a cvičné souboje bez smrtelných zranění. Pouze ale za předpokladu že se oba bojovníci dohodli, že nebudou používat plnou sílu. I bokken je totiž velmi účinnou a smrtelnou zbraní. Při jeho použití se mysl bojovníka neupoutávala a nespoléhávala na nebezpečnost a účinnost ostré čepele a bojovník tak musel projevit mnohem vyšší bojové schopnosti. Musel prokázat nejen technickou zručnost, ale i obrovské osobní hrdinství a v mysli dosáhnout stavu mušin, který se nepoutá na nic a na nikoho.

Po restauraci Meidži a zejména během 1. a 2. světové války došlo k obrovskému útlumu ve výcviku bojových umění. Po roce 1958, kdy byly některé systémy boje oficiálně povoleny, se ve spolupráci s okupačními vojsky pod velením generála McArthura bojová umění definitivně odebrala na mírovou cestu v podobě „dó“ a došlo k téměř hromadnému odmítnutí konceptu džucu. Vzhledem k nutnosti ekonomicky posílit Japonsko po válečné katastrofě se bojovým uměním nevěnovalo tolik lidí jako před restaurací Meidži. Pokud už se jim noví zájemci věnovali, tak se více specializovali na jednotlivé disciplíny a došlo k poklesu počtu těch, kteří cvičili dvě nebo tři bojová umění (např. kombinaci kendó-iaidó-džódó jako v případě Nakajamy Hakudóa).

V této době se k bojovým uměním dostává čím dál více nejaponců, zejména Američanů a Evropanů. Ti nemají přílišnou schopnost vnímat více konceptů najednou a uvědomovat si jejich společné principy, např. v kendó a iaidó. Také se tedy většinou specializují na jednotlivá bojová umění. V souvislosti s tím, že se lidé již nemohou věnovat jenom výcviku bojových umění, ale musejí k tomu pracovat, mají na svůj obor a jeho hluboké studium mnohem méně času než jejich předkové. Také se bojovým uměním nevěnují již od útlého věku jako synové samurajů. Na druhou stranu je ale v době těsně po 2. světové válce v Japonsku stanoveno v rámci školních osnov povinné cvičení kendó nebo džúdó. Po absolvování vysoké školy drtivá většina Japonců s kendó přestává, a buď se k němu již nevracejí vůbec, nebo až v pozdním věku. Někteří se mu od školních let nevěnují vůbec, i když to není velké procento.

Evropané ani Američané tento koncept ve školství nemají vůbec a začínají se bojovým uměním navíc věnovat bez jakékoli předchozí technické, ale i koncepční znalosti a také bez kulturního odkazu k předkům. Tím vzniká velký problém, jak vyučovat tyto zájemce od začátku, jak jim dát kvalitní základy i bez předchozí průpravy, kterou měli roky samurajští synkové s dřevěnými meči nebo mnozí Japonci v rámci školních osnov.

Mistrovství Tokia základních škol v kendó 2011

V předchozích odstavcích jsem napsal mnoho informací, které spolu možná na první pohled nesouvisejí. Následující úvahou se je pokusím spojit. V dobách do restaurace Meidži byl v Japonsku běžný systém bokken-šinken, jak jsem popsal výše. Samurajský synek žil několik let se svým bokkenem, než zdědil a mohl nosit a používat rodinné ostré meče. Po 2. světové válce studovali Japonci na mnoha základních, středních i vysokých školách kendó s bambusovým šinajem (a kendó kata s bokkenem), než dozráli k poznání, že chtějí cvičit i iaidó či kendžucu se skutečným mečem. Opět tedy koncept bokken(šinaj)-iaitó-šinken.

Dnes, když přijde k mému panu učiteli do jeho dódžó v Tokiu nováček, začne cvičit s bokkenem nebo rovnou s iaitem. Pro Japonce není problém si iaitó koupit hned na začátku cvičení, ceny iaitó jsou vzhledem ke kupní síle Japonců a jejich platům mnohem příznivější, než jak je tomu u nás. Japonci mají navíc mnohem více citu pro techniku meče. Asi jako naši malí chlapci si přirozeně kopou venku míčem, aniž by je to kdo výrazně učil, Japonci mají stejný cit pro meč. Jsou i výjimky, ale z pochopitelných důvodů. Uvedu příklad: Jeden z mých dobrých přátel je japonský učitel kendó, velmi mladý a dobrý nositel 7. danu, který pochází z tradiční samurajské rodiny. Vedle kendó cvičí i iaidó a kendžucu. Vlastní velmi cenné rodové meče a další šinkeny, z nichž s některými cvičí iaidó a kendžucu. Říkal mi, že iaidó cvičil od začátku se šinkenem. Pan učitel ho nikdy do iaita nenutil. Pochopitelně. Tento člověk žije v prostředí meče již od narození, kendó cvičí od útlého věku a chápat koncept meče a být citlivý pro jeho techniku pro něj není problém.

Můj názor tedy je, že zejména pro nejaponce, a teď mám na mysli hlavně Čechy, je nutné cvičit systémem bokken-iaitó-šinken. Znám několik kolegů, kteří cvičili od počátku svého zájmu o iaidó rovnou s ostrým mečem. Jejich technika tasení nukitsuke a zandávání meče do pochvy nótó jsou poznamenané poraněními a nesprávným návykem provádění těchto technik z důvodu permanentní podvědomé obavy o jejich ruce nebo o pochvu meče saja. Někteří z nich si poranili ruce opravdu vážně, u mnohých to skončilo „jen“ rozřezanou sajou.

Jak systém bokken-iaitó-šinken probíhá? V Japonsku, jak jsem uvedl, když přijde nováček, tak buď již nějaké bojové umění aktivně cvičí anebo s velkou pravděpodobností někdy cvičil. Několik měsíců či let si vybírá a přemýšlí o tom, na jakou cestu meče se vydá, a než takové rozhodnutí přijme, ověří si dostupné informace, aby se mohl dobře rozhodnout. Podívá se na své rodové tradice, zeptá se rodičů nebo člověka, o kterém ví, že již cvičí. Projde si několik dódžó a podívá se na výcvik. Pak se rozhodne, kde začne praktikovat. A jelikož to bere velmi vážně, jako otázku vývoje svého dalšího života, nechá si od pana učitele doporučit kde a rovnou si zakoupí oblečení, iaitó patřičné délky a tvaru a na první hodinu již přijde vybaven.

Cvičení v japonském tradičním dódžó – Šubukan, pod vedením Ogino senseje

V českých zemích je to podobné, ale přesto se to podstatně liší. Jsme trochu více povrchní a potřebujeme také více určitou dlouhodobější praktickou zkušenost. Nováček se v Čechách podívá a pročte internetové stránky, většinou s nikým nic nekonzultuje, dle vlastního pocitu kontaktuje oddíl a přijde si zkusit první hodiny iaidó. První hodiny odcvičí v teplákách a oddíl mu půjčí bokken. Kdyby během prvních hodin výcviku dostal do ruky byť jen iaitó, je schopen se vážně zranit nebo minimálně iaitó poničit. 90 % nováčků přicházejících do dódžó na zkušenou nemá ani minimální cit k meči jako ke skutečně nebezpečné zbrani. Cvičit od počátku s ostrým mečem by dopadlo (a dopadá) katastrofálně.

Jako Češi jsme národ velmi nebojovný a koncepce zejména japonského meče je nám velice cizí. Ideální cestou získávání prvních zkušeností je tedy začít jako malý samurajský synek od píky s dřevěným mečem a prvními lekcemi, jak si sednout do seiza, jak se pohybovat po dódžó a jak po nalezení dveří do dódžo najít zase cestu ven. V neposlední řadě je důvodem proč začít s bokkenem i fakt, že pořízení iaitó včetně oblečení stojí okolo 15 tisíc korun. Pro Japonce to vzhledem k jinému platu takový problém není. V Čechách je to jinak, a proto je běžné pořizovat věci postupně.

Máme-li za sebou několik týdnů až půl roku praxe s bokkenem (u některých zvláště pomalu se rozvíjejících jedinců může být tato doba delší), jsme-li již oblečeni a máme-li našetřeno, můžeme si po konzultaci s učitelem pořídit iaitó. U cvičenců, kteří mají letitou zkušenost s jinými systémy meče, např. kendó, džódó, kendžucu aj., je možné uvažovat přímo o cvičení s ostrým mečem, mají-li ho, nebo o rychlejším přechodu z bokkenu/šinaje na iaitó. Zde je ale opět nutná konzultace s učitelem a od učitele to vyžaduje velkou praxi a zkušenost, aby tento krok správně posoudil. Není nic horšího ve vývoji cvičence než zranění a s ním spojený podvědomý blok z obavy jeho opakování.

Cvičení s iaitem

Jak jsem psal, dnes se specializujeme spíše na jedno bojové umění, kromě cvičení navíc i pracujeme, a tak často nemůžeme na cvičení přijít. Díky tomu není náš kontakt se zbraní tak intenzivní. I proto je dobré mít neostré iaitó a rozvíjet se i s ním, i když již můžeme cvičit se šinkenem. Musíme k iaitu a k jeho čepeli přistupovat úplně stejně, jako se chováme ke skutečnému meči. Osobně jsem například nikdy nesáhl na ostří iaita, stejně tak jako dnes nesahám na ostří šinkenu. Tedy vyjma údržby a cvičení. A dále. S iaitem dosáhneme dobré techniky a bez nebezpečí zranění si projdeme jakousi „iaitó pubertou“, která nám dovolí bez obav vykonávat techniky velmi rychle a razantně, testovat svoji zručnost a obratnost a rychle se učit nové techniky. Zejména staré školy koryú mají velmi přímé, rychlé, a na pohybovou obratnost náročné techniky vyžadující velkou zdatnost v ovládání meče, zejména při prvním tasení a velmi rychlém provedení zasunutí meče nótó. Zde je zranění cvičícího při sebemenší chybě mnohem větší hrozbou a následky jsou mnohem katastrofálnější. Zejména úroveň okuden je v mnoha školách velmi náročná. Iaitó nám pomůže tyto překážky překonat, dobře se seznámit s pohybovou náročností studovaných technik a přechod na šinken nám pak nebude dělat takové potíže. Můj pocit ze cvičení se šinkenem se změnil oproti iaitó jen nepatrně. Technicky ke cvičení přistupuji se stejným respektem a sebejistotou jako při cvičení s iaitem. Je ale pravda, že pocit při cvičení se šinkenem je jiný, jako by snad opravdu měl duši. Ale to patří do jiné kapitoly.

Cvičení korjú se šinkenem

Kdy by cvičení se šinkenem mělo nastat? To je zcela individuální. Žák se však vždy musí nejprve zeptat svého učitele, nebo počkat, až mu bude taková možnost nabídnuta. Učitel proto musí být velmi zkušený, musí dokázat posoudit schopnosti žáka a znát délku jeho praxe. Dříve byla v systému Zen kendó nihon renmei iai vyžadovaná hranice, kdy musel mít šinken uchazeč o 4. dan. V roce 2000 se tento požadavek posunul na 6. dan. K tomuto snížení náročnosti došlo zejména z důvodu snížení úrovně a schopností cvičenců praktikující budó. Jednoduše řečeno, jsme stále horší. I když toho stále více známe a máme k dispozici stále více informací, stále méně toho umíme zacvičit (i proto byl např. zcela zrušen 9. dan). Osobně jsem začal se šinkenem cvičit zhruba rok před zkouškami na 4. dan a toto doporučuji i svým žákům. Opravdu dobrý iaidóka by mohl začít koketovat se šinkenem kolem 2. danu, ale bude potřebovat iaitó i tak, zejména pro korjú, jak již jsem uvedl. Než však o čemkoli takovém budete přemýšlet, znovu připomínám, jděte nejprve za svým učitelem a mluvte o tom s ním.

Tomáš Kyncl