Napsat něco o historii vzniku Musó šinden rjú je mimo kapacitu i znalosti řadového iaidoky. Budu se tedy držet oficiálních pramenů i informací, které jsem se zatím dozvěděl a neustále dozvídám od renši a hanši učitelů během svého studia iaidó.
I tak to bude jen nepatrný zlomek pravdy. Iaidó je zejména cvičení kata (osobně se řídím pravidlem: „Co neodcvičíš, to neukecáš“), ale pro hlubší pochopení musíme studovat i historii své rjú a také ostatních rjú a ha. Je potřeba studovat mnoho pramenů (správných) a ve vhodný moment se ptát svých učitelů, nebo lépe počkat, až z nich začnou informace prýštit jako odměna za naše cvičební úsilí.
Úvodem
Situace studia je o to těžší, že v Japonsku vládne několikastupňový informační filtr již stovky let. Je tomu tak vzhledem k mentalitě uvažování a chování Japonců a tím i vyvinuté struktury jazyka. V Japonsku vždy bylo mnoho lidí, málo místa a tenké zdi. Každý viděl sousedovi takřka do talíře. Navíc jde o národ, který nesází na sólisty a individuality, ale na práci týmu a život v komunitě (a to zejména od nástupu šógunátu Tokugawa). Vše je (mělo by být) veřejně viditelné. Vznikl tak způsob vyjadřování, jak říci druhému člověku pravdu, které bude rozumět jen on i přes skutečnost, že okolo sedí lidé, kteří pravý význam sdělení nemají rozluštit. Dodnes se říká, že Japonec má jedno velké srdce (kokoro), ale tři tváře: pracovní, rodinnou a pak opravdu svou vlastní.
Dodnes funguje v Japonsku v globálním náhledu vzato cca třístupňový informační filtr. Znalí jistě pochopí když zde uvedu: šóden (vnější), čúden (střední) a okuden (vnitřní, tajné). Každý stupeň pravdy je určen jen určité skupině lidí dle jejich úrovně vzdělání a zasvěcení do problematiky, a to s omezením jak srozumitelností verbálního projevu, tak „šifrováním“ psanou formou. Tento fakt platí dodnes i v běžném životě. Řadový dělník si těžko přečte vědeckou práci doktoranda, protože se mu prostě nedostalo vzdělání takového počtu znaků kandži a jejich významu. Nemusíme ani chodit daleko. Stačí cizinci, který umí perfektně česky, říci: „Dopadli jsme jak sedláci u Chlumce.“ Bez znalosti historie národa nemá šanci pochopit, co jsme mu řekli, přestože si celou větu přeloží. A to jsem uvedl ten jednodušší příklad.
Obecně tedy ve společnosti (japonské samozřejmě) slouží šóden jako obecná pravda určená pro veřejnost, čúden jako jemnozrnnější pravda pro zasvěcenou skupinu (vyšší úroveň šifrování mluveného slova i písma) a okuden jako čistá forma pravdy pro její ochránce a znalce (není ji možné pochopit ani přečíst bez mnohaletého trvalého studia a znalosti souvislostí). Známe příklady, kdy člověk zdědil tajné svitky rjú svého učitele, ale teoreticky je mohl veřejně vystavovat, jelikož psaný text byl napsán s použitím znaků mnoha významů a ještě šifrovaný řečí v podobenstvích. Případně byly hlavní znaky významu psány jako dvojsmyslné.
Pozor však. Je zde podstatný rozdíl mezi ostatním světem (o Českých zemích ani nemluvě) a Japonskem. V tomto trojstupňovém filtru neplatí, že jde o tři různé pravdy, které mají zmást nebo vést do slepé uličky, jako se to děje u nás. Jde o různou jemnost a detailnost poskytnutých informací. Funkčnost společnosti totiž musí být za každou cenu zachována, a to na všech úrovních. Pokud je vám informace poskytnuta, není zavádějící na scestí, či jiným směrem. Jen nebude úplná a funkční v jakékoli situaci, případně bude nesrozumitelná naprostému nezasvěcenci. Je to dědictví minulosti, jako obrana proti zneužití v dobách minulých, ale vlastně i současných. Stejně jako dřív, platí i dnes, že informace nepatří do rukou nepovolaným.
Jak vznikla Musó šinden rjú
Na počátku byla tma… Na počátku nebylo jméno této rjú.
Boj s mečem prolnul a ovlivnil celou historii japonského národa ve všech jeho vrstvách. Nejen třídu válečníků. Boj s mečem se formoval od použití ve válkách, jako osobní zbraň samuraje, kterou používal až v boji na krátkou vzdálenost, tak po naprosto odlišný způsob použití v době klidu. Tímto způsobem bylo náhlé vytasení meče rovnou spojené s jeho sekem na protivníka jako obrana formou předejití případnému útoku. Pokud zprůměrujeme různé prameny, systematicky studované a rozvíjené formy technik tohoto tasení iai se vyvinuly v pozdním 14. století. Obecně tedy známe dva druhy použití meče a to kendžucu (spíše budžucu) zapadající do komplexního výcviku samuraje a specifické iaidžucu jako forma „omezená“ výhradně na rychlé tasení spojené se sekem a další navazující technikou.
Posuneme-li se pak o úroveň výše v pohledu na oba systémy, pak rozeznáváme klasická (ko-budžucu) a moderní (gendai-budžucu) bojová umění s mečem. Jako dělící linie se zpravidla udává rebelie Sacuma r. 1877. Důvodem pro toto dělení může být poslední velký pokus o rozhodné vítězství prostřednictvím klasických bojových technik a zbraní staré doby samurajů.
Vraťme se však zpět o několik století. Konkrétně r. 1546, kdy se narodil budoucí velký šermíř Japonska Hayashi Jinsuke Shigenobu (Hajašizaki Džinsuke Šigenobu 1546-1621). Jeho datum narození sice není předmětem všeobecné shody, faktem je že je historicky prokázanou osobou. Tato osobnost je všeobecně považována za zakladatele umění tasení meče iaidžucu. Je však nutné uvést, že spíše než jako zakladatel by měl být označen jako člověk, který se zasadil o rozvoj a propagaci iaidžucu. Jeho předchůdcem totiž byl Izasa Ienao, zakladatel Tenšin Šóden Katori Šintó rjú, kteří zřejmě opravdu vynalezli iaidžucu jako princip. I několik dalších škol té doby začalo rozvíjet podobný způsob použití meče.
Skutečností však zůstává, že přístupem a technikou Džinsukeho bylo do budoucna ovlivněno přes cca 200 různých škol iaidžucu. V době, kdy iaidžucu vznikalo a kdy je i Džinsuke rozvíjel, ustoupilo kendžucu jako umění boje z výsluní, jelikož ustalo údobí válek a Japonsko sjednotil Ijeasu Tokugawa. Proto se do dnešní doby dochovalo z původního kendžucu mnohem méně funkčních systémů.
Japonskem té doby se však potulovalo nespočet samurajů bez pána a bez práce a samurajská čest byla hájena a podrobována zkouškám v nespočtu soubojů. Kontroverze snahy o zdokonalování precizní techniky a demonstraci osobního hrdinství ze strany tehdejších šermířů a úvodní tlak Tokugawské vlády na omezení válečné síly jednotlivých dajmjó i vlastní bojeschopnost samurajů, měla zřejmě za následek posílení vývoje systému iaidžucu, který více než na útok myslel na prevenci a obranu. Tokugawové v té době balancovali na hraně vnitřního kolapsu společnosti z důvodu oslabení funkční pozice samuraje jako člověka, jehož úkolem je ukázat svou chrabrost a hrdinství v boji. V dobách bez válek samurajové silně pociťovali svůj ustupující význam, přesto, že jejich nejvyšší hierarchické postavení ve společnosti bylo zachováno. Zůstali však bez válek, vlivu moci a peněz.
Džinsuke se usadil na bezmála 20 let do Bušu v prefektuře Saitama. Dodnes z této prefektury pochází nejlepší mistři meče. Tokugawové se snažili vrátit mentalitu samurajů do stavu před obdobím válčících knížetství (Sengoku), nejlépe někam do doby Kamakura, či Heian. Tím byl ovlivněn i přístup mnoha slavných šermířů té doby k cestě meče jako prostředku studia a zlepšování své osobnosti, než agresivní demonstraci umění boje. Mezi těmi, kdo šel touto cestou rozvoje hodnot byl mimo jiné i Mijamoto Musaši, Jagjů Munenori a další slavní šermíři a samozřejmě Hajašizaki Džinsuke Šigenobu. Byli zde i ZENoví mniši a jedním z nejznámějších, který asi nejvíce ovlivnil přístup šermířů velkých jmen byl jejich současník Takuan Sóhó. Z iaidžucu se tak začal stávat i prostředek pro duchovní kultivaci šermíře.
Systém, který Džinsuke vytvořil, nazval Šinmei Musó rjú. Jeho žáci ho však nazývali Šin Musó Hajašizaki rjú. Odkazuje tak na Džinsukeho duchovní přístup a zřejmě vizionářské vhledy a sny. Něco jako škola vnuknutí božského snu. Tato škola je známa pod mnoha názvy a mnoho dalších rjú odkazuje na spojení s původním Šinmei Musó rjú.
Můžeme potkat tyto názvy té samé školy:
- Džúšin rjú
- Šigenobu rjú
- Hajašizaki rjú
- Hajašizaki Šigenobu rjú
- Hajašizaki Džinsuke Šigenobu rjú
atd.
V dnešní době se k němu pojí všeobecně známý název Musó Šinden rjú (od roku 1955 po Nakajama Hakudó) i když kata v dnešním pojetí nejsou originální. V současnosti se cvičí podoba po revizi právě Hakudóa.
Linie iaidó Šinmei Musó rjú
(pramen použit z knihy Japanese Swordsmanship: Technigue and Praktice, jména jsou uvedeny v anglické transkripci))
O´sensei – Hayashizaki Jinsuke Shigenobu
2. Meikyo kaiden – Tamia Heibei Shigemasa
3. Meikyo kaiden – Nagano Muraku Nudo Kinrosai
4. Meikyo kaiden – Momo Bumbej Mitsushige
5. Meikyo kaiden – Arikawa Shozaemon Munecugu
6. Meikyo kaiden – Banno Dannemon no Djo Nobusada
7. Meikyo kaiden – Hasegawa Chikaranosuke Eishin (Hidenobu)
8. Meikyo kaiden – Arai Seitetsu Kijonobu
9. Meikyo kaiden – Hayashi Rokudaju Morimasa
10. Meikyo kaiden – Hayashi Jasudaju Seisho
11. Meikyo kaiden – Oguro Motoemon Kijokatsu
Zde vzniklo rozdělení školy na Shinomura-ha a Tanimura-ha, kde ha znamená že jde o linii odvozenou od linie Jinsuke Eishin. V dnešní době se má za to, že moderní Muso Shinden ryu vychází z linie Shinomura-ha a moderní Muso Jikiden Eishin ryu z Tanimura-ha.
Další vývoj tedy:
Shinomura-ha Tanimura-ha
12. Meikyo kaiden – Macuioshi Teisuke Hisanari Hayashi Masu no Djo Masanari
13. Meikyo kaiden – Jamakawa Kauzo Jukikatsu Joda Jorikacu
14. Meikyo kaiden – Shinomura Moichi Sadamasa Hayashi Yadayu Masaiori
15. Meikyo kaiden – Hokosawa Joshimasa Tanimura Kame no Djo Jorikatsu
16. Meikyo kaiden – Nakayama (Hakudo Jushin) Hiromichi Goto Magobei Masasune
17. Meikyo kaiden – Hashimoto Tojo Oe Masamichi
18. Meikyo kaiden – Saito Isamu (stávající) Hogijama Namio
19. Meikyo kaiden – Fukui Harusama
20. Meikyo kaiden – Kono Hjakuren Minoru
21. Meikyo kaiden – Fukui Torao (stávající)
16. Meikyo kaiden Nakayama Hakudo (1868-1958) nestanovil svého nástupce, a proto se některé nejvyšší autority domnívají, že hlavní linie již neexistuje. Ostatní z úcty k Hakudoovým neobyčejným schopnostem odmítají akceptovat jakéhokoli nástupce.
Během postupného vývoje provedli nástupci Hajašizaki Džinsukeho změny v původních formách. K tomuto jevu dochází ve všech rjú i ha, jelikož nástupci jsou odpovědní za zachování a přežití rjú v jakýchkoli dobách. Dnešní formy jsou proto vzdáleny originálním, jak je učil Džinsuke sám. Zárukou korektnosti změn budiž přežití mistrů a rjú v mnoha soubojích meče i života.
Poslední pravdou která přispívá k pochopení změn škol a stylů je fakt, že v Japonsku je vše co se nerozvíjí zastaralé a nahrazeno novým. Proto za staletí zmizelo mnoho škol, jelikož po většinou šlo o uzavřený okruh lidí, nebo pouze archaické opakování tradic bez dalšího kontaktu s měnící se dobou. Případně školy, které byly vyřazeny historickými změnami z hlavních proudů zájmů vládnoucí třídy.
V dnešní době zaujímá v Japonsku Musó Šinden rjú 60% všech vyučovaných stylů iaidó a iaidžucu.
