Předchůdcem iaidó (居合道) je bojové umění iaidžucu (居合術 – umění tasení meče), které vzniklo z nutnosti okamžitě reagovat bojovou akcí během denního života samuraje. Iaidžucu má spíše obranný charakter, na rozdíl od útočného kendžucu (剣術 – umění meče). Cílem iaidžucu bylo rychle tasit meč a porazit nepřítele. Postupně se měnily cíle tohoto umění a metody zabíjení se změnily v metody seberozvoje, sebezdokonalování a v úsilí pomoci v tomto snažení co nejširší veřejnosti. Iaidžucu se tak pomalu měnilo v iaidó.
Iaidó se cvičí nejprve s dřevěným mečem bokutó, později se přechází na kovový meče iaitó a pokud cvičenec dostatečně dobře ovládá iaitó, může přejít na ostrý meč (šinken), katanu. Je však třeba mít na paměti, že katana je opravdu velmi ostrá. Přestože se dnes šíří různé jiné názory, je postupný systém výuky bokutó-iaitó-šinken v Japonsku standardní v drtivé většině dodžó.
Je rozhodně dobré poslouchat a následovat výuku svého učitele. Chybou dnešní doby je příliš dostupných informací (zejména přes internet) i začátečníkům bez zkušeností, kteří cvičení chápou pouze intelektem a nemají zažitou duševní a fyzickou zkušenost. Cesta iaidó je cesta rozvoje mysli a ducha skrze fyzické cvičení vlastního těla a mysli a techniky meče. Je třeba věnovat mnoho času a mentálního i fyzického úsilí k dosažení tohoto cíle.
Vnějším cílem iaidó je dovednost tasení a ovládání meče. Vnitřními cíli jsou harmonie s přírodou, vesmírným principem a sebezdokonalení. Současné iaido je tedy prostředkem duševního rozvoje. „I“ v iaidó odkazuje na existenci těla a ducha, „ai“ na přizpůsobivost obou při změně situace a „dó“ na umění, které se stává cestou života.
Cvičení s mečem v iaidó zahrnuje:
- přípravu
- umění tasení meče z pochvy (saja) – nukitsuke
- zabití soupeře jedním úderem meče (kiritsuke)
- střepání krve z ostří (čiburi)
- vrácení meče do pochvy (nótó).
Důležitými prvky v začátcích cvičení jsou správné držení a pohyby s mečem vsedě a vestoje, překračování, posuny nohou a obraty a ovládání mysli. Vše prováděné s důrazem na formu – tedy pomalu, bez použití síly a rychlosti. Rychlost a síla následuje správnou formu.
Tradiční formy jsou známé jako kata. Důraz na pomalé provádění technik by se začátečníkovi mohl zdát nepochopitelný. Je zde ale snaha vyčistit techniku od všech pohybů, které při provedení nemají být, čímž se sama technika zrychlí. V rychlém pohybu seku již nejsme schopni vnímat detail techniky a při rychlém tasení a seku provádíme pohyb opravdu tak, jak jsme se ho doposud naučili, tzn. se všemi zažitými chybami. Proto je pomalé cvičení a hluboké soustředění na každý detail tak důležité a v budoucnu může rozhodnout o celkovém úspěchu akce.
