Zrození Nihonta ( japonského meče )
Japonský meč se pravděpodobně objevil uprostřed období Heian (794-1185). Čepel byla zakřivená blíže k rukojeti a obsahovala na obou stranách žebra. Prototypy tohoto stylu meče byly používány kmeny jezdců v severním Japonsku během 9. století. Od té doby tento styl meče přijali samurajové a tím technologie kování rychle pokročila během raného období válečnické hegemonie přibližně od konce období Kamakura (1185–1333).
Šogunát Muromači ( 1392-1573)
Po Óninové válce (1392–1573) zažilo Japonsko více než století trvající politický a společenský chaos. Během této epochy vzniklo mnoho škol šermu (kendžucu). V roce 1543 byly na ostrov Tanegašima u jižního cípu Japonska zavedeny střelné zbraně. Japonský meč byl ukován metodou lití tatarafuki za použití vysoce kvalitního železného písku. Netrvalo však dlouho a tato technologie byla aplikována na výrobu střelných zbraní. V důsledku toho se bojový styl v těžkém brnění, který dosud převládal, dramaticky změnil na lehčí styl boje. To následně vedlo k dalšímu rozvoji a specializaci technologie kování meče, stejně jako k vytvoření vytříbenějších, jemnějších technik a dovedností šermu, které se do dnešních dnů předávají prostřednictvím různých škol, jako je Shinkage-ryu a Itto-ryu.
Šogunát Edo ( 1603-1867)
S nástupem období Edo (1603-1867) zažilo Japonsko mírové období. Během této doby se šerm změnil z technik zabíjení k těm, které se snažily životy chránit prostřednictvím konceptů „katsudžin-ken“ (životodárný meč). Šerm rozvíjel také duchovní rozměr a vedl praktikující k disciplinovanému způsobu života, který sloužil jako morální vzor pro obyvatelstvo. Tyto myšlenky byly shrnuty v knihách rozvíjejících umění válčení a spirituality, jako je Heiho Kadensho od Yagyu Munenoriho; Fudochi Shinmyoroku mnichem Takuan Sóhó pro Tokugawa Iemitsu, třetího šóguna Tokugawské vlády a Gorin-no-sho (Kniha pěti kruhů) od Mijamoto Musaši. Mnoho dalších knih o teoriích šermu bylo publikováno během střední a druhé poloviny období Edo a toto jsou klasiky, které ovlivňují kendo do dnes.
Restaurování Meidži (1868) – zánik třídy samurajů
V roce 1876 vešla v platnost vyhláška Haitorei, která zakazovala nosit na veřejnosti meč a toto privilegium zůstalo pouze císařským vojákům a policistům ve službě. Tato vyhláška zrušila třídu samurajů se všemi jejími výsadami. Jako náhrada jim byla slíbena státem vyplácená renta, jejíž hodnota však byla mnohem nižší, než bylo původně slíbeno a vedla samuraje k nutnosti prodávat své dědičné pozemky. Tím většina z nich rychle zchudla. Samurajové chtěli hlavně dodržení slibů vlády a udržení své životní úrovně, většinou se však uvádí lépe znějící zachování tradic a nezávislosti Japonska na západní civilizaci. Proto vyvolávají vzpouru roku 1877, která však byla potlačena, převážně díky tomu, že císařská armáda již v té době disponovala moderními střelnými zbraněmi.
Po porážce Japonska po druhé světové válce
Po druhé světové válce bylo kendo na čas zakázáno za okupace spojeneckých sil. V roce 1952, kdy byla založena Celo-japonská federace kendó, bylo kendó formálně vzkříšeno. Kendo v současnosti hraje důležitou roli ve školním vzdělávání a je také oblíbené u lidí všech věkových kategorií a společenských vrstev. Několik milionů cvičenců kendó se rádo účastní pravidelných sezení keiko. Kromě toho kendó získává zájem po celém světě. Mezinárodní federace kendó (FIK) byla založena v roce 1970 a ve stejném roce se v Nippon Budokan konalo první mistrovství světa v kendó (WKC). V září 2018 se v Incheonu v Jižní Koreji konalo 17. mistrovství světa v kendó, kterého se zúčastnili závodníci z 56 zemí a regionů. Bohužel, 18. Mistrovství světa v Kendo bylo naplánováno na rok 2021, bylo zrušeno. Od října 2021 je nyní k FIK přidruženo 62 zemí a regionů.
Kendó
Kendó a iadó jsou spolu úzce spjata, spojuje je tradice japonského meče. Lidé cvičící kendó se často odkazují na stejný úchop meče, duch a battó (tasení meče) nebo nótó (zasunutí meče) z iaidó. Cvičenci Kendó občas dostávají otázku, zda cvičí také iaidó. Pokud je odpověď záporná mohou se lidé domnívat, že je to poněkud zvláštní, pokud zvážíme fakt, že kendó a iaidó jdou ruku v ruce a že můžeme brát také fakt, že kdo cvičí kendó, cvičí také iaidó a naopak. Cvičením iaidó s reálným mečem mohou lidé cvičící kendó zjemnit výtky ve smyslu, že točí pouze bambusovým mečem.
Kendó je druh atletické soutěže, ve které praktikující nosí kendogu (ochranné brnění) a používají šinai (bambusové meče), aby se navzájem udeřili jak je zobrazeno na obrácku 1. Nicméně, kendo je budó (bojová cesta), která si klade za cíl utvářet mysl a tělo praktikujících a usnadnit rozvoj charakteru prostřednictvím pokračujícího keiko (cvičení).
Cvičení Kendó je rozděleno na dvě specifické oblasti. Šinai kendó plno kontaktní cvičení s cvičným bambusovým mečem a ochrannou výstrojí bogu – fragmenty samurajské zbroje. Druhou částí je kendó kata, tedy nácvik boje pomocí přesně stanovených sestav pohybů za pomocí dřevěných nebo reálných mečů. V Kendó se pořádají závody – šiai .
Předchůdcem kendó bylo umění kendžucu (umění boje s mečem jehož hlavním záměrem bylo zabití soupeře (setsunin-tó), meč beroucí život, které v Japonsku vzniklo v dávných dobách jako každodenní součást života samuraje.
Současné Kendó má především sportovní a výchovný charakter (katsudžin-ken, meč život dávající), na rozdíl od útočného kendžucu. Cílem kendžucu bylo porazit oponenta v otevřeném souboji v tradičním japonském oděvu samurajů, nebo bitvě ve zbroji joroi. Postupným vývojem se měnily cíle tohoto umění a metody zabíjení se změnily v metody seberozvoje, sebezdokonalování a v úsilí pomoci v tomto snažení co nejširší veřejnosti. Ken-džucu se tak pozvolna změnilo v Kendó.
Cíle kendó
Formovat mysl a tělo, zušlechťovat silného ducha a správným a přesným cvičením usilovat o zdokonalení se v umění kendó, ctít lidskou laskavost a čest, stýkat se s ostatními s upřímností a vždy usilovat o zušlechtění sebe sama. Takto bude člověk schopen milovat svou zemi a společnost, přispět k rozvoji kultury a napomoci míru a štěstí mezi všemi lidmi
Tamašigiri
Doslovný překlad je test seku. V dnešní době je založen na sekání smotaných bambusových rohoží (svrchní potah japonských podlahových matraček tatami), nebo tyčí zeleného bambusu ostrým mečem. Tamešigiri samo vzniklo v období Sengoku-jidai (období válčících knížetství) asi mezi lety 1467–1568. Prvotní určení bylo testování nově vyrobených mečů za účelem prověření jejich kvality. Na řapu meče (nakago) je u testovaných mečů vyryt záznam, kdo a jakým sekem meč testoval a co bylo přeseknuto. Tento záznam je vytepán do kovu japonskými znaky. Záznam se jmenuje tameši-mei (試し銘) nebo saidan-mei (裁断銘) v podstatě (sekový podpis).
Testování se provádělo na základě určitých předpisů, která se lišili podle výrobce, kantó (provincie) a postavení buši, pro kterého byl meč vyráběn. Postupem času se sytém standardizoval a mnoho rodů mělo vlastního specialistu na testování mečů, kterému se říká šitóka. Testování bylo prováděno na bambusu, plátcích kovu, keramice a nejčastěji na mrtvolách vězňů. Jejich těla byli uvázány na speciálních konstrukcích a seky byly vedeny v přesně určených směrech. Např. kessa (šikmý sek límce), kiri-oroshi (vertikální přímý sek), dó-giri (šikmý sek do slabin) a yoko-giri (stranový sek) vedený většinou přes kyčle a pánevní kost (sek byl nazývaný Ryu guruma). Test kvality meče se začal nazývat shitó (試刀) – test meče.
Dnes se tyto testy neprovádí. Samo testování není jen o ostrosti a kvalitě meče, ale i o umění a zkušenosti šitóka jak je zobrazeno na obrázku 2. Postupně se tak vyvinula paralelní disciplína zvaná šizan (試斬), která poukazuje spíše na schopnosti šermíře. A právě tato metoda se nám zachovala až do dnešních dní. K tamešigiri je nutné uvést, že to rozhodně není věcí pouze vzít meč a jít něco sekat. Je to specifická disciplína, kterou je možné se naučit pouze od zkušeného učitele, který toto umění obdržel od svého učitele. Tamešigiri má svá velmi přísná bezpečnostní pravidla. Není nutně spojen se cvičením iaidó, ale pro zlepšení schopností seku se doporučuje.
Cvičení tamešigiri zlepšuje zejména vedení směru meče – hasuji, dále te-no-uchi a v neposlední řadě ki-ken-tai-ichi. Některá tradiční školy Iaidó, nebo kendžustu mají stále tamešigiri, jako součást školy. Jsou jimi např. Shoden Katori Shinto ryu, Tennen Rysshin ryu, nebo některá větve Muso Jikiden Eishin ryu. Pokud má žák zájem a jeho škola přímo nepraktikuje tamešigiri, je možné požádat svého učitele o doporučení k nějakému učiteli, který má pověření tamešigiri učit. I v tomto umění se v Japonsku pořádají závody.
Iaidó
Iaidó – 居合道 se obecně překládá jako cesta okamžité reakce. Vychází z umění Iaidžucu – 居合術 nebo Battódžucu -抜刀術 (přibližně 12. – 13. stol. n.l.). Jednalo se o rychlé reakce zásahem citlivého místa protivníka mečem, rovnou při tasení ze saya (pochvy meče), bez zaujmutí jakéhokoli bojového střehu. V době vládnoucí třídy buši- 武士, členů vládnoucí vojenské třídy s právem nosit meč, bylo součástí výcviku profesionálních bojovníků známé jako systém budžucu -武術 .
Iaidó je ve své podstatě nebojová tělesná, ale duševní disciplína. Iaidó je pravděpodobně nejfilozofičtěji orientované ze všech japonských budó (bojových umění). Pro obyčejného člověka je těžké porozumět a ocenit to, že pravá přirozenost iaidó je v protikladu s bojovým úsilím. Vnitřně je iaidó opravdu nebojová tělesná a duševní disciplína nejvyššího řádu založená na přesném a předepsaném používání tradičního japonského meče (nihonta). Zjevný paradox, kdy šermíř, který díky své dovednosti ovládání meče má schopnost zabít, nečiní tak, je tak vyzdvihován a učí se, že nemá absolutně žádný vědomý záměr k zabíjení ostatních a mečem vládne pouze, aby onore o sameru – kontroloval svoje „já“.
Mnoho fyzických, stejně tak spirituálních aspektů moderního iaidó, můžeme vystopovat zpět do doby, kdy někteří z klasicích válečníků doporučovali užití meče až za jeho praktické bojové použití. Tito muži, kteří se snažili vybudovat si spíše duchovní než dočasné materiální království, měli naprosto neomezenou schopnost vhledu. Meč se snažili využít ne jako nástroj, který životy odebírá (sacudžin no ken), ale jako ten, který má životy chránit (kacudžin no ken). Trvali na tom, že se umění meče musí vytříbit a aby se cvičilo ve výrazně jiném duchu, než byly tvrdé starodávné bojové metody Iaidžucu. Jako přímý důsledek jejich učení bylo ve dvacátém století, z velké míry také díky úsilí Nakajamy Hakudóa a Óeho Masamičiho Šikeie a přispění mnoha dalších mužů, možné formulovat iaidó.
Cíle iaidó
Iaidó je odvozeno z metod používání nihonto (japonského meče), které se objevily v období Muromači (1333–1573). Cílem iaidó je naučit se tasit meč během okamžiku, abyste přemohli agresora. Je to „Cesta“, ve které se praktikující snaží trénovat mysl a tělo rozvíjením duchovního porozumění pro „vztah mezi životem a smrtí, pohybem a klidem. Spojení s kendó je velmi těsné a říká se, že iaidó a kendó jsou dvě strany téže mince.
Proč cvičit iaidó
Iaidó je velmi hluboké bojové umění a často bývá označováno za nejvíce filozoficky orientované japonské bojové umění. Zde však je potřeba pojem filozofie chápat poněkud odlišně od filozofických směrů, jaké známe z Evropy. Zde nejde o vytváření definic o tom, co je iaidó. Jde o jeho skutečné každodenní praktikování při fyzickém cvičení v dódžó a později i uplatňování jeho pravidel v každodenním životě. K jeho cvičení je zapotřebí extrémní soustředění, ale také uvolnění těla, zručnost a koordinace pohybu. Každý pohyb rukama i nohama, pohyb celého těla i meče musí odpovídat záměru útočníka, kterého si při cvičení představujeme kassó-tekki.
Každá kata musí být prováděna s nejvyšší možnou měrou vážnosti, jako krajní možnost-tedy odpověď na otázku, zda žít či zemřít, jak je patrné z obrázku 3. Jedná se tedy o cvičení s mečem, ale také způsob naprostého ovládnutí těla i mysli. Stejně jako cvičení dalších tradičních japonských škol je i iaidó „cestou do minulosti“ ve snaze poznat a pochopit kulturní dědictví Japonska. Nezbytnou součástí iaidó a také jednou z nejdůležitějších, je dodržování tradiční etikety, která začíná starostí o meč a způsobem, jakým se s mečem zachází, oblékáním i pokorou vyjádřenou pozdravem i chováním a končí vztahem k okolí a ostatním lidem. Cílem není sólové vystupování a jednání, jak jsme zvyklí z evropských sportů, ale vytvoření semknuté komunity lidí (ne však uzavřené), která se podílí na svém sebezdokonalování a pomáhá jeden druhému být lepší. Nutnou součástí takové komunity je hierarchický řád od nejstaršího cvičence (učitele) k nejmladšímu. Princip – sensei (učitel) – sempai (starší žák) – kohai (mladší žák – začátečník).
Stručná historie iaidó
Hajašizaki Džinsuke Šigenobu (1546-1621)
Je označován za zakladatele umění tasení meče. Umění tasení meče však bylo rozvíjeno již více než 100 let před ním. DŽINSUKEHO role v japonském šermu je však nesporná, svým uměním inspiroval více než 200 korjú.
Své umění tasení meče (battó džucu) nazval Šinmei Musó rjú, později bylo přejmenováno na Šin Musó Hajašizaki rjú. Dnes se používá i mnoho dalších názvů určujících Džinsukeho školu. A to Jušin rjú, Šigenobu rjú, Hajašizaki rjú, Hajašizaki Šigenobu rjú, Hajašizaki Džinsuke Šigenobu rjú a mnoho dalších.
Omori Rokurozaemon Masamicu (1688 – 1700) Omori Rjú
Byl přímým žákem Jinsuke Eishina. Byl však ze školy Jinsuke vykázán z osobních důvodů a neshod. Uchýlil se k vlastnímu hlubokému studiu a vytvořil školu Omori ryu. Tato škola byla v podstatě revoluční změnou koncepce. Do té doby se formální sed na patách seiza považoval za „mrtvý sed“ z hlediska použití meče.
Období Meidži (1866-1912)
Zákaz nošení mečů a veřejnosti což způsobilo úpadek kendžucu, Iaidžucu a vznikajících budó.
Nakajama Hakudó – Musó Šinden rjú (1869-1958)
16. šihan HAJAŠIZAKIHO školy (větev Šimonura). Zasloužil se o znovuvzkříšení Iaidó. Jeho koncept Iaidó postavený na základě školy Musó Džikiden Eišin Rjú, který vyučoval své žáky bylo dovršen ve 20. století a pojmenován Musó Šinden Rjú. Sám Hakudo tuto linii nevyučoval pod tímto jménem. K pojmenování došlo až později jeho žáky. Dnes nejpopulárnější a nejrozšířenější korjú v Japonsku i mimo něj.
Zákaz bojových umění v Japonsku (1945)
Velení spojeneckých vojsk zakázalo praktikování všech bojových umění.
Založení Zen Nihon Kendó Renmei (ZNKR) a Zen Nihon Iaidó Renmei (ZNIR) (1954)
ZNKR (ZNIR) = Celojaponská federace Kendó (Iaidó)
První Iaidó Taikai (soutěž) v Ósace (1966)
V rámci taikai byl vytvořen zjednodušený systém Iaidó nazvaný ZNKR Seitei Iaidó Kata pro potřeby širší veřejnosti a studenty Kendó. Jednotlivé formy (kata) byly složeny z několika starých škol (korjú) a obsahují pět základních způsobů tasení.
Zen Nihon Kendó Renmei Seitei Iaidó Kata (1969)
Oficiální představení nové školy iaidó – ZNKR Seitei Iaidó Kata. Základem umění seitei Iai je užití šinkenu a 5 hlavních způsobů tasení. V této době vzniklo 7 technik. 3 v seiza, 1 v tate hiza a 3 ve stoje.
Přidány další tři kata do ZNKR Seitei Iaidó Kata (1980)
Změna pravidel pro závodníky i rozhodčí (1988)
Podle pravidel ZNKR je Seitei Iaidó Kata považována za samostatnou školu Iaidó. Pokud však chcete cvičit „opravdové“ Iaidó, je potřeba se věnovat i některé tradiční škole – korjú.
Přidány další dvě kata do ZNKR Seitei Iaidó Kata (2000)
Seitei Iai více nežli korjú dbá na správné provedení technik, které jsou naprosto přesně definovány. Z tohoto důvodu mohou probíhat soutěže.
Čas od času se některé techniky modifikují, proto je potřeba se pravidelně zúčastňovat seminářů s učiteli, kteří mají přístup k novinkám (Iaidó, 2018).
Školy iaidó
Jsou zde dvě základní rozdělení pojmů. První z nich je džucu ( 術). Jde o pojem pro techniku, schopnost, metodu. Myšleno bojovou. Do reformy Meidži 1889 se všechna umění jmenovala s přízviskem džucu a poukazovala na jejich praktickou bojovou použitelnost. Kendžucu, battódžucu, iaidžucu, džódžucu. Po ustanovení Celo-japonské federace kendó (Zen Kendo Niho Renmei – ZKNR) v roce 1952 a po opětovném povolení výuky bojových umění této organizace po 2. světové válce, změnila všechna umění meče přízvisko džucu na dó ( 道), tedy cesta.
Od oficiálního zahájení činnosti ZKNR 14.3. 1954 se všechna umění zastřešená touto organizací přejmenovala na kendó, battódó, iaidó, džódó atd. Nastala tak mírová cesta bojových umění, sledující zejména tříbení charakteru a lidských vlastností cvičenců.
Škol kendžucu je několik tisíc, dnes již mnohé neexistují. Nejznámější školy kendžucu:
Ittó-rjú
Jagjú Munenori-rjú
Kage-rjú
Kašima-rjú
Tenšin Šóden Katori Šintó rjú
Škol iaidó je dodnes několik set. Uvádí se 200 až 300 dochovaných. Nejznámější školy iaidó:
Musó Šinden-rjú (má mnoho linií)
Musó Džikiden Eišin-rjú (má mnoho linií)
Tamia Šinken-rjú
Katayama Hokki-rjú
Suio-rjú
Mugai-rjú
Obecné rozdělení praktikování iaidó
Je rozděleno do tří skupin, které jsou stejně důležité a cvičenci je provádějí po celý svůj život.
Trénink (keiko)
Keiko (稽古) znamená cvičit a trénovat. Trénink jako takový se dá rozdělit na suburi (素振り), což je obecně možno přeložit jako máchání, mávání. Jde o cvičení základních seků v opakování po 10, 30, 50, 100, 500 a 1000 i 10 000 cvicích.(Kyncl, 2009)
Dále je zde cvičení kihon (基本, きほん) přeloženo jako základ, nebo princip. Jde o určité pohybová drily a schémata vytržená z kontextu celku a cvičená samostatně pro zvýšení kvality a přesnosti.(Kyncl, 2009)
Kata (型 nebo 形) – forma. Jde o funkční bojovou informaci uloženou do podoby pohybového příběhu, cvičeného ve zidealizované formě. Úkolem kata je uchovat funkční bojovou informaci dalším generacím. Jejím opakováním je nutné si tuto informaci osvojit a dále jí zkvalitnit a prohloubit. Přitom nesmí dojít k jejímu zkreslení. Kata se ve vrcholném provedení stává cvičenci naprosto přirozenou. Kata v iaidó vznikala o období mezi 12 až 18 století reflektovala funkční postupy vítězů v boji se skutečným mečem na život a smrt (šinken-šóbu). Dnes se kata jen uchovávají, nevznikají nová.
Dnes cvičí iaidó lidé z nejrůznějších oblastí života, ale bohužel staré přísné metody nácviku jsou nenávratně pryč. To co kdysi tvořilo tréninkový standart, tedy 120 tasení, zasunutí meče a 1000 seků, bylo značně zredukováno na 25 tasení, zasunutí a 50 seků denně.
Zkoušky (Šinsa)
Zkoušky v iaidó slouží k ověření úrovně získaných dovedností. Základní technické stupně jsou 5-1 kjú (kjú je krok) – žákovský stupeň (dětský). Kjú se mohou přeskakovat. Jejich rozestupy si určuje národní organizace. Ideální doba od započetí cvičení do 1. Dan je min. 3 roky.
Dan (stupeň):
1-3 Dan, základní stupeň žáka (kohai)
4-5 Dan, střední stupeň (senpai)
6-8 Dan, pokročilý stupeň (sensei)
Šógó: renši (obdoba Bc.) od 6. Danu. kyoši (obdoba Mgr.) od 7. danu, hanši (obdoba Prof.) od 8. danu.
Součástí zkoušek je i písemný test pro 1. kjú a1. dan z následujícího okruhu otázek:
– názvosloví: výstroj, výzbroj, názvy technik apod.
– principy příslušného budó
Na stupeň 8. dan se píše esej na dané téma v japonštině a s určeným počtem znaků, i časovým limitem. Píše se po úspěšné dvoukolové fyzické zkoušce ze cvičení kata.
Konkrétní test vytvoří zkušební komise podle výšky skládaného technického stupně. Písemný test se skládá před vlastní zkouškou a je součástí hodnocení uchazečů.
Povinné oblečení a vybavení na zkoušky ČFK a FIK
Komplet oblečení v jednotné barvě, bílé či černé iaidogi hakama, vše čisté, vyžehlené a nepoškozené. Montsuke a kendó-gi se nepovoluje. Zkušební komise je povinna každého kandidáta, který nesplňuje výše uvedené požadavky, ze zkoušek vyloučit.
Vybavení: bokutó (bokken – dřevěný meč) lze používat do 6. kju včetně, včetně saja. Iaitó od 5.kjú včetně se používá povinně, používání šinkenu se nedoporučuje.
Sageó: používání sageó je před zkouškami definováno zkušební komisí.
Reiho: znalost etiky, úvodní a závěrečný ceremoniál, chování v dódžo.
Postoje: znát základní postoje (džódan, čúdan, gedan, waki kamae, hasso no kamae).
Kata:
6. kjú – 5 kata Seitei iai volitelně ze všech 12 kata
5. kjú – 5 kata Seitei iai volitelně ze všech 12 kata
4. kjú – 5 kata Seitei iai volitelně ze všech 12 kata
3. kjú – 5 kata Seitei iai, určené komisí
2. kjú – 5 kata Seitei iai, určené komisí
1. kjú – 5 kata Seitei iai, určené komisí
1. dan – 5 kata Seitei iai, určené komisí1 dan /3 měsíce od 1. kjú / 20 tréninků(All Japan Kendo Federation, 2014).
Závody (Šiai)
Závody jsou v iaidó prostředek výuky. Není to cíl, ale je nutné je absolvovat. Je to velice dobrý způsob, jak se zlepšovat. Utkání jednotlivců může být děleno dle stupňů nebo volné. Závodník, který obdrží více praporků, než jeho soupeř je dle posouzení rozhodčích vítěz.
Individual:
Pool: 3 kata + hajime & owari no to rei – 4 minuty
K.O.: 5 kata + hajime & owari no to rei – 6 minut
Team:
Senpo: Hajime no to rei + 3 kata
Chuken: 3 kata
Taisho: 3 kata + owari no to rei
Time: 4 minuty/no time
Dan level: maximální součet stupňů třech soutěžících je 10.dan
Daihiosen
Rozhodující zápas o postup – kata určí rozhodčí
ZKNR/EKF shiai kata
do 3.dan 5x Seitei,
4.dan 1x Koryu+4x Seitei,
5.dan a výše 2x Koryu+3x Seitei
Rozhodnutí o vítězství nebo prohře by mělo být provedeno následovně:
Vítězství by mělo být dosaženo na základě rozdílu v mentálním přístupu a „KI-KEN-TAI-ITCHI“ (Duch, Meč a Tělo v harmonii), založeno na dobrém ovládání Meče a technice, správném postoji a odvaze, se správnou etiketou a způsoby.
- Hloubka cvičení
Do jakých pohybových i mentálních částí iaidó cvičenec pronikl a jak je schopen je předvést tyto principy v enbu
- Etiketa (správný přístup, způsoby)
Fyzická správnost provedení aspektů reiho, mentální výraz při provádění a emoční pocit. (pozice meče, hloubka úklony, vyjádření pokorného pocitu s úklonou)
- Technika:
- Správné NUKITSUKE, KIRITSUKE
- Správné SAYABANARE, HASUJI
- Správné ČIBURI
- Správné NÓTÓ
- Duševní přístup:
- Klid
- METSUKE (pohled)
- Duch, ZANSHIN (bdělost), načasování, vzdálenost
- KI-KEN-TAI-ITCHI
- IAIDÓ by mělo být posouzeno jako BUDÓ
Zanšin
Zanšin v bojových uměních znamená nezklamat svou ostražitost, i když provedete své pohyby. Jde o to zůstat připravený psychicky i fyzicky, abyste se mohli přizpůsobit jakýmkoliv protiútokům, na které by váš nepřítel mohl reagovat, nebo následným změnám situace. I když se ve skutečné bitvě zdá, že váš protivník úplně ztratil jakoukoli schopnost bojovat nebo klást odpor, mohlo by to být falešné a mohl by kontrovat, jakmile byste ztratili svou ostražitost. Koncept spočívá v tom, že bez zanšinu nikdy neskončí bitva.
Pokud se podíváme na bojové umění iaidó musíme po provedení útoku udržet pozici s vědomím potenciálních útoků nebo kontrů vašeho protivníka, abychom mohli odpovídajícím způsobem reagovat. Tomu se říká „zanšin“ (Zanshin, 2021).
V japonštině říkají „shimatsu ga ii“, což znamená „dobře usazený“. I když něco začnete dobře, pokud konec není dobrý, nepočítá se to. Myšlenka je taková, že věci musí zůstat „krásné“ až do konce. Na druhé straně „shimatsu ga warui“ (špatně usazené) je chápáno jako ubohé a trapné chování a stav srdce. V bojových uměních je zanšin o začátku chováním a až do konce by člověk neměl být laxní ani arogantní. Měli byste zůstat pokorní a být vděční, pokud existuje protivník. Zanšin je o tom dělat to neustále. Pokud si člověk v životě pravidelně uvědomuje zanšin, bude schopen skutečně objevit jeho význam i v bojových uměních. To ovlivňuje způsob, jakým člověk mluví, způsob, jakým vyjadřuje svůj postoj, a také způsob myšlení. V zanšinu může být mnoho příležitostí k objevování nových pohledů na život.