Byli jsme stále zvyklí chodit na tréninky a být po vedením svého učitele. To teď není možné z důvodu infence COVID 19. Jak je možné cvičit a rozvíjet se dál? Odpověď na tuto otázku nám dávají jak současní učitelé, tak zejména japonská historie.
Historicky můžeme hledat odpověď v době Edo. Po bitvě u Sekigahary (Ieasu Tokugawa, r. 1600 n.l.) nastává konečné sjednocení Japonska rodem Tokugawa a až do roku 1868 známe toto období jako Edo, nebo šógunát Tokugawa. To důležité pro naši současnost je, že v tomto období nastává zákaz cestování a významně se omezují práva celé společnosti. A to nejen řadových občanů, ale týká se to i třídy samurajů.
Zde si dovolím osobní poznámku, že Tokugawové, na rozdíl od současných „demokratických vlád“, nelikvidovali sociální, kulturní a ekonomický základ společnosti. V době Edo se naopak dostala společnost do sice centrálně řízeného, ale v podstatě blahobytu. Do dnešní doby z období Edo čerpáme kulturní a sociální hodnoty a odkazy. A ano, jsem si vědom i zakonzervování tehdejší společnosti, které vyústilo až do revoluce a období Meidži.
Ale zpět k mé původní myšlence. Omezení cestování, šógunátem centrálně nařízené (značné) finanční výdaje provinčních vlád na reprezentaci, vedli k omezení válečnictví. Omezení toho válečnictví, které známe do té doby. Každý provinční vládce daimjó si udržoval svá vojska, trénoval je a vyzbrojoval. A samozřejmě vedl války. To postupně skončilo. Vládnoucí vojenská třída buši však zrušena nebyla, statut samuraje také ne. Jinými slovy, nesmíte bojovat bez nařízení centrální vlády, ale musíte se udržovat v bojové připravenosti. Když to hodně zjednoduším, díky období Edo a zmíněným omezením, nastává proces zrození dnešního budó. V našem případě rozvoj iaidó a kendó, v té době ještě jmenované jako kendžucu (či hjóhó, cesta strategie), jehož součástí je i battó, tedy rychlé tasení meče. A také velký rozvoj ZENové meditace praktikované mnoha samuraji. Kromě metod výcviku bez zabíjení (počátky kendó) i způsoby osobního rozvoje skrze mušašugjó.
My tady prožíváme takovou hodně špatnou verzi doby Edo, která bude mít o dost horší následky na společnost, ale to hlavní pro nás je, že nemůžeme cvičit tak, jak bychom měli. Musíme se tedy uchýlit k hitori-geikó – osobnímu cvičení a udržet si i přes tuto situaci fyzičku a techniku vlastním, individuálním cvičením. Kdo to dokáže a kdo nic neztratí, naopak získá, jde opravdu cestou budó.
Jak na to? Z hlediska iaidó je to vlastně jednoduché. Máme kata a svého kassóteki, stínového soupeře, si nosíme stále s sebou. Nebudeme sice dočasně pod dohledem učitele, ale můžeme se věnovat sami hlubšímu poznání svého porozumění iaidó. A v případě těžkostí můžeme učiteli napsat mail, nebo zavolat. Kata mají mnoho kai-waza, tedy variant a ty nám dovoluji se přizpůsobit prostoru, velikosti místnosti a výšce stropu. Shigematsu Kimiaki (kendó hanši 8. dan) o takovém cvičení napsal: „ hitori-geiko je dobré pro studium vlastních detailů. Jsou dva způsoby provádění hitori-geiko, 1. osobní rozvoj technických dovedností, 2. budování mentální síly.“ Toto obojí v iaidó obsahují kata. V kendó máme také kata, ale potřebujeme partnera. Pokud ho nemáme, můžeme cvičit i samotní, pokud nám to strop dovolí i když oproti iaidó není kendó kata tolik vhodná pro náš účel.
Co má iaidó i kendó společného, je provádění suburi – základních seků. Jeho cvičení je vždy skvělé pro zlepšování tenouči a ki-ken-tai-iči. Majitel japonského kendó obchodu a youtuber pan Uga, doporučuje dělat 1000 suburi denně. Dokonce na to udělal i aplikaci, která je zdarma dostupná na App Store. Vysvětluje nejen jak správně dělat suburi, ale jak dojít po 100 opakování až k číslu 1000, které můžete zvládnout za cca 40 minut.
Cvičení mentální síly, které uvádí Shigemastu sensei je možné provádět právě pomocí kata. Kata a zazen mají k sobě hodné blízko. Od jeho vzniku se zazen cvičí nejen pro stav nehybné („prázdné“) mysli. V kata i zazenu je důležitý dech, který významně přispívá mysl zklidnit. A pro nás je navíc důležité, že kendó, iaidó i zazen mají společný bod a tím je tanden. Pokud se soustředíme na tanden a pracujeme správně s dechem, je to způsob jak zesilovat svou energii ki. Jak říká Shigemastu sensei: „pokud dosáhneme nehybné myslí a posílíme svou ki, můžeme pak v kendó zasáhnout soupeře bez zaváhání.“ Také se dostaneme k pochopení a aplikovaní principu kjó-džicu. Kata budeme vždy provádět s výdechem, útočit na soupeře taktéž. Tedy ve stavu džicu. Pochopíme, kdy jsme kjó a tedy i soupeř a budeme schopni provádět srozumitelně a funkčně kata a útočit v kendó, když to má smysl. Tím bychom se mohli dostat k pochopení pojmu „harmonie těla a mysli.“
Další částí hitori-geika je aplikování bojových umění, hlavně jejích principů v každodenním životě. Mnoho japonských učitelů říká, že Japonci jsou tak dobří v budó právě proto, že je přirozenou součástí jejich života i mimo dóžó. Mohlo by to znamenat zachovat si svou osobní, mentální disciplínu v časech kdy není běh věcí, tak jak jsem zvyklí. Pokud pracuji na home-office, měl bych mít stejný režim jako v práci. Nařídit si budík, vymezit si jasný čas a místo v bytě pro svou práci. Vymezit si jasné dny a čas, kdy se budu věnovat suburi, nebo cvičení kata, nebo cvičení obecně. Mít se na pozoru před ochabnutím mentální síly. Neslevit ze sebe. Mozek je dobrý sluha, ale špatný pán. A člověk je od podstaty spíš líný a pohodlný. Neztraťte proto již tak mnohdy chabou fyzičku v těchto časech. A udržte si svou sílu mysli.
Máme tři důležité typy mysli: hošin (hosshin) – motivace. Kešin (kesshin) – odhodlání. Poslední je sózokušin (sózokushin) – pokračování.
O aplikaci této triády napsal Ó-sensei Ogawa Čútaró (kendó hanši 9. dan) „provádějte jakýkoli úkol, který jste dostali s velkou vážností (opravdovostí, seriózností). Pokud to tak budete dělat, vaše schopnost kenda nikdy neklesne“. Ano, vždy když máme splnit nějaký úkol, nebo si sami vytyčíme cíl, je k tomu potřeba motivace, potřebné odhodlání a mít sílu v započatém díle pokračovat až do úspěšného cíle.
Náš učitel Ogino sensei klade důraz na stav potřebnosti. I to se v dnešní době velmi uplatní – být potřebný. Podle Ogino senseje by měl člověk stále vyhledávat nové příležitosti, jak zlepšovat sebe a své okolí. Nestačí sedět a očekávat úkoly, které od někoho dostaneme. Je třeba aktivně vyhledávat své uplatnění s cílem zlepšení. Pokud svět hýbe s námi, musíme na to reagovat, něco dělat a často i dost pozdě za nastalou skutečností, ale pokud my hýbeme světem (aktivně utváříme své okolí), je to mnohem lepší, jsme vždy o krok napřed a věci se dějí tak, jak chceme. To co říká Ogino sensei vlastně známe. Máme naše moto v rámci Kensei taikai od jednoho z významných válečníků Oda Nobunagy: “ Dnes dál než včera, zítra víc (lepší) než dnes.“
Vezměme tuto zvláštní dobu jako výzvu. Vždy máme na čem pracovat a co zlepšovat. Samurajové doby Edó museli zůstat boje schopní a dělali proto všechno možné. My tak díky nim můžeme cvičit to co máme rádi. Rozvíjejme tedy i my dál naše mentální i fyzické schopnosti, abychom měli radost jeden z druhého a sami ze sebe, až se potkáme při cvičení v Kensei. S radostí a zadostiučiněním si pak ukážeme, jak dobře jsme tento čas využili.
