… aneb trocha z japonské pohostinnosti

Příběh, který bych Vám rád popsal, se stal 21. 9. 2006 při mé druhé stáži v Japonsku. Než s tím však začnu, musím velmi rád ozřejmit, jak jsem se do Japonska dostal. Můj učitel kendo Jindra Ziegelheim a jeho žena Jana dali před lety všem členům České federace kendo prostřednictvím vedoucích dojo možnost po dohodě s nimi odjet do Japonska. Bydlet zdarma u nich doma v bytě velikosti 6 tatami a být uvedeni do kendo či iaido dojo a cvičit zde do roztrhání těla. Nebo spát v dojo u některého s učitelů. Myslím, že toho využilo velmi málo lidí. Mít možnost bydlet v Japonsku u člověka, který umí perfektně japonsky, dokáže dodržovat japonský systém a je na vysoké úrovni kendo a iaido je opravdu velké štěstí. Bez těchto výhod bych se jen velmi těžko ucházel v nějakém dojo o možnost cvičení, když nejsem představen nebo doporučen. Člověk bez znalostí Japonska mnoho věcí udělá „jinak, než je vhodné“, a tím si dále uzavírá možnost, že ho učitelé něco naučí. Navíc mi Jindra s Janou vždy velmi podrobně ukazovali specifika a rozdílnosti japonské společnosti a byli vlastně určitými „strážnými anděly“ v situacích, kdy bych mohl nechtěně narušit, či poručit nepsané společenské normy. Chyby dělá člověk v Japonsku stále. Důležité je nedělat je vědomě a minimálně „nerušit“ zažitý systém. Díky svým průvodcům jsem mohl velmi hladce proplout mnoha situacemi a ještě z nich vytěžit poučení. Proto i příběh, který Vám předkládám, je plný detailů, na které jsem byl upozorněn a mohl je sledovat s předstihem, nebo si je uvědomovat vzápětí potom, co jsem jich byl přítomen.

Kei a Miho byli v té době mladí novomanželé a přátelé Jindry a Jany, jimiž jsou ostatně stále. Oba jsou také z rodiny budó a Kei sám je velmi blízký žák jednoho velmi významného učitele kenjutsu. I jeho manželka Miho velmi tvrdě cvičí. V té době již byli přestěhováni a bydleli asi 15 minut jízdy na kole od stanice vlaku Musashi Koganei v tokijské čtvrti Koganei-kóen (okrajová čtvrť 1,5 hodiny cesty vlakem z centra). Zakoupení domu zadlužilo Keie a Miho na několik generací. Rozhodně ne proto, že by byl dům tak velký a honosný, naopak byl docela malý, avšak v Japonsku je velmi drahá půda. Koupit dům je opravdu drahé a pronájem bytu není o nic levnější.

Naše návštěva u Keie a Miho byla opětováním jejich návštěvy u Zigelheimů z předešlého týdne. Naše návštěva byla vlastně přehlídkou tradiční japonské pohostinnosti, která se nezměnila od dob šógunů. Tak jako tehdy se i dnes návštěvy řídí podobnými pravidly a zvyklostmi. Myslím, že v každé společnosti se tradiční zvyklosti z historie přejímají i do současné doby. Pro domácí obyvatele však může mnoho z toho vlivem každodenního aplikování těchto zvyklostí v běžném životě ztrácet vazbu na minulost. Může se zdát, že věci, které se provádějí, a nepsaná pravidla, která se dodržují, jsou běžné a až nezávislý pozorovatel z odlišné kultury může odhalit spojitosti s minulostí. Jen doba, lidé a věci jsou jiné. Tradičněji zaměření Japonci (kam adepti budo jistě patří) si však do jisté míry stále uchovávají znalosti tradic z minulosti a mnoho soudobých zvyků japonské společnosti jsou schopni vysvětlit s odkazem na minulost.

Před odchodem na návštěvu bylo třeba připravit dárky, které jsou v Japonsku důležitou a nepostradatelnou součástí jakékoli oficiální či přátelské návštěvy. Dárek je způsob, jak vyjádřit náklonnost, úctu a respekt k druhé osobě. Podle toho a podle vašeho a obdarovávaného společenského postavení se volí jak vlastní dárek, tak i forma předání. Nejde tedy jen o darovaný předmět, ale o celou hru okolo toho. Z dárku a jeho přijetí můžete mnoho odhalit, mnoho tím říci, nebo také udělat velký malér. Na to jsou Evropané specialisté. Je třeba dodržovat striktní pravidla – dát ?vhodný dárek vhodné osobě ve vhodný moment před vhodnými lidmi.? Dárky pro naši návštěvu nemuseli být nutně nic výjimečného. Například věci denní potřeby do kuchyně jako koření, kvalitní sojová omáčka, dobré pivo apod. V případě přátelské návštěvy je dobré mít s sebou jeden ?hlavní dárek?, který vystihuje povahu setkání. Může to být věc, kterou má obdarovaný rád nebo ji potřebuje. V našem případě kvalitní Whisky. Dáte tím hostiteli najevo, že chcete, aby mu bylo dobře, nebo že jste opravdu pozorní k tomu, co má rád a co mu dělá dobře.

Návštěva byla domluvena na 19:00, a tak jsme v 19:00 nasedli na kola a vyjeli. Jistě si spočítáte, že pokud je návštěva od 19:00 a vy nasednete na kolo v 19:00 s tím, že cesta trvá 15 minut, není tudíž možné přijít včas. To je dobrý úsudek a svědčí o tom, že umíte počítat. Nicméně v tomto případě to tak bylo v pořádku. Je vhodné přijít na takovouto návštěvu o 10-15 minut později. Důvodem je, abyste se mohli omluvit (?!?). Ano, je to tak. Tím, že se dostatečně zdvořile omluvíte a ponížíte se, dovolíte hostiteli vyjádřit soucitné pochopení vaší chyby a navodit tak osobnější komunikaci a vřelost. Dovolíte tím vyjádřit hostiteli jeho velkorysost a otevřete přátelství. V komunikaci s lidmi v Japonsku budete nejčastěji slyšet slůvko ?promiňte? ? sumimasen, vyjádření omluvy nad svými chybami a pokorou.

Přijížděli jsme k domu a chodník před vchodem byl mokrý, politý vodou a dveře pootevřené. Nikdo ale nevyhlížel. Mokrá cestička k domu dává příchozím hostům pocit svěžesti v japonském parném letním podvečeru. Polévání chodníku a keříků kolem domů můžete vidět i po ránu v malých obchodech a čajovnách, kde poskytují návštěvníkům svěžest. Ve spojení s pootevřenými dveřmi soukromého domu však napovídají okolí, či náhodným návštěvám (což by byla v Japonsku opravdu náhoda): ?Pozor, čekáme návštěvu?. Má to dva aspekty. Současné ?nevyrušujte, prosím? a historické ?dávejte pozor, prosím?. Kdo trochu zná organizaci rodin, ulic a čtvrtí z období Tokugawa, bude pro něj snadné pochopit i bezpečnostní aspekt tohoto rituálu. Všichni v blízkém okolí vědí, že přijde vážená návštěva. Proto mohou zkontrolovat, zda přišla, kolik lidí, kdo jsou a pokud by se návštěva nápadně dlouho zdržela (a nebude to jedna osoba ženského pohlaví, která by však přišla bočním vchodem), mohou nenápadně zjistit situaci a případně přijít na pomoc.

My jsme však byli návštěva žádoucí. Nejprve došlo na omluvu za pozdní příchod a vzápětí velmi vřelé přivítání s hostiteli v přízemí u vchodu. Po odchodu po strmém a úzkém schodišti do prvního patra jsme byli uvedeni ke stolu jídelny-obýváku a následovalo vřelé předání dárků. Poté nám Kei ukázal byt. Nad přízemní předsíňkou a mini-garáží byla v patře jídelna spojená s obývákem a kuchyní. Tyto prostory byly kombinací bílých stěn a hnědého anglického nábytku. Na podlaze byly okrové parkety. Jejich provedení a lakování bylo tak dokonalé, že nás okamžitě upoutalo. Lak byl natolik kvalitní, že na něm nezanechávalo stopy ani zběsilé a radostné pobíhání vlčáka, který si s podlahou servítky rozhodně nebral. Ložnice a jakási odpočinková místnost byla v jednoduchém vzdušném japonském stylu. Posuvné dveře, na zemi tatami a výklenek tokonoma. Nikde zbytečná výzdoba, vše jednoduché a svěží.

Po chvilce hraní s vlčákem, kdy jsem raději rezervovaně stál opodál, zatímco Jindra s novým kamarádem dováděl (dvěma prsty jedné ruky mu držel zavřenou tlamu a ten chudák se nemohl vyprostit ze stisku), došlo na zasedací pořádek u stolu. Ani tato na pohled snadná záležitost nebyla vyňata z dokonalé přípravy. I u stolu je totiž nutné dbát na harmonii setkání. No považte: byly jsme dva páry. Kei s Miho, Jindra s Janou a já?sám. U obdélného stolu jsem nemohl sedět v čele, ani na jeho konci. Navíc jsem neměl harmonický protějšek ? ženu. Zasedací pořádek byl však zorganizován s precizností a harmonií Japoncům vlastní. Kei jako pán domu seděl v čele stolu. Po jeho levici seděl Jindra a vedle něho Jana. Po Keiově pravici jsem seděl já a pro harmonickou vyváženost dvojic mi po pravici usedla Miho. Jinak řečeno – v čele stolu seděla ?svatá? trojice mužů a ženy seděly také naproti sobě, aby nedocházelo ke křížovým rozhovorům. Navíc měly ženy na své straně konce stolu kuchyň, kam mohla Miho odskakovat pro další pohoštění. Nemusela tak chodit kolem hostů či muži v zádech. Vše bylo tak jednoduché a přirozené, že jsem si mnoho věcí uvědomil až zpětně po návštěvě. V pozadí toho všeho hrála přiměřeně potichu Enya a Mozart, aby měli hosté vzdálený pocit domoviny a něčeho evropského. Mimo to jsou Japonci známí svým kladným vztahem k evropské klasické hudbě.

Následovala večeře. Večerní tabule byla tvořena třemi druhy jídla a dvěma saláty. Celkem jídlo pro 5 lidí, tedy co by Čech spořádal na oběd. Jelikož jsem zapřisáhlý vegetarián, byla díky japonské zdvořilosti celá večeře podřízena tomuto omezení. Sorry, Jindro, já vím, steak je steak?J. Někdy se stane, že je japonským pohoštěním protknuta jedna myšlenka, která se line jako tenká linie všemi jídly. Na poslední návštěvě u Ziegelheimů dostal Kei a Miho bramboráky, které Jana výborně připravila v nečeských podmínkách. Brambory tudíž byly tou linkou, na oplátku avšak v jiné podobě. Hlavní chod tvořily bramborové noky s rajskou omáčkou, aby se Miho pochlubila, že umí vařit evropsky. A musím říct, že byli opravdu skvělé. Dále to byl bramborák, abychom viděli, že má dobrý postřeh a že zvládne i české novoty. Byl to ale bramborák po japonsku. Jeden velký přes talíř, nařezaný jako pizza a ne tak nasáklý olejem. Jen ten, kdo ví, jak malé, drahé a mizerné jsou v Japonsku brambory, ocení statečnost Miho. Pro změnu tématu tu byl obalovaný hermelín (jeden, mini?na trojúhelníčky) s brusinkami. Nakonec zelenina s polevou, kde byly pro nevegetariánskou část ryby, a salát z hub shitake a žampionů s kostičkami opékaného chleba v japonském stylu chuti. K pití pivo a pro dámy čaj.

U pití bych se rád zastavil, zejména z hlediska strategie nalévání. V Japonsku si Japonec ve společnosti málokdy nalévá sám. V praxi to vypadá tak, že máte oči na šťopkách a sledujete, v jakém společenském postavení je kdo vůči vám (v případě gaijina je každý výš) a kdo má zrovna prázdnou sklenici. Pak se musíte obratně chopit lahve a nalít mu. Když vám nalije výše postavená osoba, například sensei, tak vám buď prokazuje náklonnost (jakási forma pochvaly), nebo vás upozorňuje, že jste nepozorní, neboť on už je dávno ?u suchánků?. Pokud vám chce někdo dolít a vy máte plnou skleničku, ani omylem není možné odmítnout. Je třeba spěšně s omluvou mocným hltem upít, aby vám mohl hostitel dolít a nezmařili jste jeho úsilí, čímž byste ho uvedli do nepříjemné situace před ostatními. Ženy si nalévají samy a já jako cizinec si nalévám také sám. Poprvé tedy naléval Kei, aby vyjádřil svou pohostinnost vůči návštěvě, a pak jsme mu střídavě dolévali s Jindrou, nebo on nám, jak zrovna situace vyžadovala.

Japonská večeře s návštěvou se odehrává v duchu vřelé konverzace. Není možné mlčky sedět a cpát se jako o závod. Je dobré, když je jeden z hostů dominantní a obstarává hlavní konverzaci s hostitelem. Zde to byl Jindra se svou znalostí japonštiny. Během konverzace se ochutnává vše z připravené tabule na vlastní talířky, které má každý před sebou. Je vhodné během večeře jídlo dostatečně chválit a občas se chytře zeptat na nějaký detail, který vyjádří, že vám opravdu chutná a že jste poodhalili a oceňujete myšlenku, která se v chuti a skladbě jídla skrývá. Hostitel bude nadmíru spokojen.

Jídlo není hlavní součást večeře, ale jeden z dalších tónů setkání. Proto je dobré jíst formou ochutnávání po malých kouskách a jíst pouze když nejsem přímou součástí konverzace. Pokud ano, nebo pokud hostitel vypráví něco zajímavého pro všechny, je dobré mu věnovat pozornost a hlasitě přitakávat mručením nebo japonským ano. V Japonsku se naše mlčení, když někdo něco vysvětluje, bere jako nepřítomnost mysli v dané situaci, nebo jako nesouhlas. Japonci jsou velmi pozorní k úsilí druhých alespoň tak, že vyjadřují zájem a dávají najevo svou přítomnost a pozornost.

I na těchto návštěvách je zdvořilé nenápadně sledovat čas a zhruba po dvou hodinách přítomnosti ve vhodný okamžik odmítnout další alkohol a pamlsky. Jídlo není dobré sníst všechno, je dobré, aby něco zbylo. A i pro hosty je připraven dárek, který se rozbalí před hostitelem a vyjádří se radost a nadšení. Nadšení a radost jsem nemusel nikterak předstírat, dostal jsem totiž krásný pánský vějíř. Dárek, který v tom vedru a vlhku oceníte zejména z praktických důvodů.

Odchod z návštěvy je doprovázen mnohým děkováním a oceňováním krásných chvil návštěvy. Hostitelé doprovází hosty až před dům na ulici. Zde se ještě jednou vřele děkuje a klaní za používání zdvořilostních frází. Ruku podávejte, jen když udělá-li tento krok Japonec. Je dobré se po cca 5-ti krocích otočit, znovu zamávat a na rohu ulice, než zmizíte z dohledu, ještě jednou. Po celou dobu tam hostitelé stojí a sledují bezpečný odchod návštěvy. Navážeme-li tento proces na bezpečnostní aspekty minulosti, tak má okolí dostatečnou dobu na zpozorování ukončení návštěvy i na kontrolu, že hostitelé jsou v pořádku a hosté odcházejí v neporušeném stavu a ve správném počtu. Po příchodu domů, není-li příliš pozdě, je dobré hostiteli zavolat, oznámit mu, že jste bez problému a v pořádku dorazili domů, a znovu poděkovat za příjemné chvíle návštěvy. Pokud je příliš pozdě, je dobré zavolat druhý den ráno. V minulosti se to mnohdy řešilo zpětně zaslanou kaligrafií nebo básní, kterou host složil – podle důležitosti návštěvy.

Toto byl jeden příklad z mnoha, co v sobě může skrývat vnitřní svět Japonska. Tyto věci mnohdy nenajdete v žádném průvodci a turistům zůstanou navždy skryté a uzavřené. Japonsko se může na první pohled zdát jednoduché a obyčejné. Ovšem pouze pokud se díváte na jeho vnější obraz. Říká se, že Japonec má tři tváře. Jednu v práci, jednu doma v rodině a jednu svou vlastní. Pro adepty budo z toho vyplývá, že ne vždy může být to, co vidí nebo co se učí opravdu tím, čím to je. Dobrým příkladem jsou katy. Ve starých školách koryu zpravidla existují 3 úrovně. Shoden, chuden a okuden. Mnohdy se zdá, že pokročilejší úroveň může úplně popírat pravdy a principy, které jsme se doposud učili v úrovni nižší. Jako bychom se měli vše učit znovu. Při bližším studiu však zjišťujeme, že je vše důmyslně propojeno. Forma je však taková, aby se její pravý význam dozvěděl jen ten, komu je určená. Japonci se se svými tenkými stěnami v domech a s hustotou osídlení, kdy jeden takřka vidí do talíře druhému, museli naučit žít a mluvit tak, aby pravý obsah sdělení rozklíčoval jen ten, komu je určen. A to i v případě, že mluvíme před více lidmi. To, co u nás řeší silné stěny a anonymita. Jelikož budo vychází z japonské společnosti a kultury, bez studia těchto detailů ve spojení s horlivým fyzickým cvičením můžeme odhalit pouze část celé pravdy. Snažme se, abychom tuto skutečnost nezjistili příliš pozdě.

Pro zpravodaj Nozomi Dojo Hradec Králové

Tomáš Kyncl