Iaidó seminář ve Villingenu 2013

„Can you see it? You can do it…“ S tímto motem exceloval Chris Mansfield sensej (7. dan iaidó renši, 7. dan džódó renši) na letošním semináři v německém Villingenu.

Jezdíme na tento seminář pravidelně každý rok a opravdu se to vyplatí. Každý druhý rok sem zavítá Šizufumi Išidó sensej (8. dan iaidó hanši, 8. dan džódó kjóši, 7. dan kendó kjóši). A pokud ne on, tak je zde i tak přehlídka nejlepších evropských sensejů. Letos k našemu potěšení: Chris Mansfield, 7. dan iaidó renši (MSR), Len Bean, 7. dan iaidó renši (MSR), Fay Goodmann, 7. dan iaidó renši (MJR), Aad van de Wijngaart, 7. dan iaidó renši (MSR), Rene van Amersfoort, 7. dan iaidó renši (MSR), Patrik Demuynck,7. dan iaidó renši (Tamia), Takao Momijama, 7. dan iaidó renši (MSR), Chris Buxton, 7. dan iaidó renši (MSR). Oficiálním lídrem celého semináře byla Eiko Hajaši, 8. dan džódó kjóši, 7. dan iaidó kjóši (MJR), která však ve své ženské a japonské skromnosti přenechala faktické vedení Mansfield sensejovi. A jeho výukové metody atakující mysl a ego člověka, mnohdy na hranici chápání, opravdu stály za to.

Cvičení začalo v sobotu ráno v 9:00 hodinovou prezentací stěžejních bodů kata systému Seitei iai. Mansfield sensej za pomoci příručky ZKNR iaidó vysvětloval a za pomoci sensejů Demuyncka a Amersfoorta ukazoval, co jak má být. Oba sensejové cvičili ve středu haly čelem proti sobě, čímž jsme měli velmi dobrý pohled na všechny zmiňované detaily. Ke každé katě pak byly povoleny jen dva dotazy. Na semináři je jednou ze skvělých věcí, v jakém areálu se koná. Areál Turnhalle des Gymnasiums am Deutenberg Schwenningen je opravdu velký a má dvě obrovské haly o rozměrech cca 45 x 30 metrů. Po úvodní ukázce jsme se tak rozdělili do skupin dle technických stupňů. Skupiny mudan, 1. dan a 2. dan zůstaly v jedné hale a skupiny 3., 4. a 5.+6. dan odešly do další haly. Každá skupina dostala minimálně dvojici učitelů a pak už jsme se jen potili a cvičili pod drobnohledem sensejů.

Měl jsem veliké štěstí, že moji skupinu vedl Mansfiedl sensej a sensejové Been a Goodmann. Mansfiedl sensej pak ještě zvládal kromě „ničení“ nás i rotovat po obou halách a přivádět k „šílenství“ i ostatní skupiny. Jelikož naše skupina měla jako jedno z témat přípravu na zkoušky na 5. dan, dostalo se mi od všech sensejů mnoho dobrých informací a rad. Možná proto, že jsem stejně vysoký jako Mansfield sensej, tak se mi dokonce asi 15 minut věnoval a zkoušel, „co vydržím“. Jeho ukázky „neviditelného“ meče a to, jak mě vedl, abych při své postavě správně sekal, byly velmi podstatné. Také Been sensej se u mne zastavil a mluvil o aspektech zachování podstaty iaidó v současném moderním světě. Srovnával cvičení iaidó se současnými systémy boje a vypadalo to, že má bohaté zkušenosti z britské armády. Ve druhé části dne nám pak Goodmann sensej připravila opakování kat formou enbu spojené se zaměřením na podstatné akpekty, které musí adept na 5. dan ukázat.

Noc ze soboty na neděli jsme pak netrávili v autě jako noc předchozí, ale přímo v hotelu, kde spali sensejové, a to díky Suzuki sensejovi, který pravidelně pomáhá s organizováním semináře a nám pomohl mimo Villingen najít ubytování. Ne že by se nám snad předchozí noc v autě nějak nelíbila nebo že by měla nějakou hlubokou podstatu, ale spojení velkých slavností ve Villingenu a konání velkého lékařského kongresu prostě obsadily úplně všechno. Naneštěstí mi hostel informaci, že naše rezervace nepplatí, protože mají obsazeno, zaslal až v pátek, v den našeho odjezdu. Ale adept studia s mečem si musí poradit se vším a přežít i jakékoli nepohodlí a těžkosti. Spát ve 4 lidech v Oktávce není zas tak velké utrpení. A jelikož jsme spali na parkovišti před areálem, měli jsem to vlastně blízko a se snídaní v obchoďáku za rohem :-).

Neděle byla tradičně ve znamení korjú. Přítomní účastníci semináře byli zástupci škol Musó šinden rjú, Musó džikiden eišin rjú, Tamia rjú a Šinkage rjú. Jakožto nejpočetnější zástupci prvně jmenované školy jsme si nechali centrální halu a byli jsme rozdělení na skupiny dle úrovní šóden, čúden a okuden suwari a tači waza. Každá skupina dostala senseje a vedoucí semináře Mansfield sensej opět rotoval ve všech skupinách a rozdával cenné rady a předváděl své provedení. A zároveň s nejstarším Been sensejem měl na starosti skupinu okuden tači waza. Já jsem se vydal do skupiny cvičící okuden suwari waza vedenou Wijngaart sensejem, Pája šla do skupiny čúden pod Amersfoort sensejem a naši kolegové Honza a Filip šli do šóden, kterou měl na starosti Momijama sensej. V naší skupině jsme procvičovali jak základní verze, tak i kaiwazy, často hodně náročné. Zejména u katy Tora baširi jsme se naběhali sem a tam, že na nás nezůstala nitka suchá. Měl jsem opět štěstí na Mansfield senseje, který jako by si řekl, že mne bude hlídat, mi opět radil i v případě korjú. A jeho hlavní rady k velikosti mé postavy a povaze cvičení korjú byly velmi cenné.

Po tomto dopoledním bloku bývá většinou taikai. Mansfield sensej po dohodě s Hajaši sensejem zvolil netradičně enbu. Každá skupina všech škol se ostatním prezentovala enbu pěti kata před ostatními a před lídry svých skupin sedících na čestném místě vepředu na židličce. Potom přišlo to hlavní, co jsem nečekali. Enbu všech sensejů. Enbu není jen ukázka, kde sensejové ukážou to nejlepší a člověk je unešen jejich iaidó. Aby mělo enbu smysl, musí se člověk na něco konkrétního zaměřit, to si odnést a to pak provádět ve svém enbu. Ideálně navázat i pozorováním na to, co ten který sensej vyučoval. Není to lehké, zejména pak nepodlehnout pokušení sledovat ostatní korjú, které člověk běžně nevidí, protože je zajímavé vidět i jejich katy.

Já jsem se zaměřil na Mansfield senseje, abych se mohl naučit, jak on provádí katy ve spojitosti se svou mohutnou postavou, stejně vysokou jako je moje. Bylo to pro mne dokonalé předvedení lehkosti a plynulosti, kdy ke zničujícím sekům není potřeba dát takovou sílu, jako musí menší člověk. A jelikož hned proti mně cvičil Momijama sensej, měl jsem možnost srovnání krásného kontrastu mezi jeho dokonalou technikou v neuvěřitelnou rychlosti a sílou a perfektní uvolněností Mansfield senseje, kdy dosahoval podobné rychlosti, ale za použití mnohem menší síly. Tak jako já i moji kolegové si odnesli potřebné poznatky, které zařadí do svého cvičení.

Po společné fotce a rozloučení následovala naše cesta zpět do Čech. Když jsme v pátek v 18 hodin odjížděli, až na Rozvadov byla celkem přijatelná situace. Za hranicemi se z dálnice stalo řečiště a opravdu vydatný liják nepřestal až do konce semináře. Při nedělním odjezdu jsme kousek za Villingenem zastavili na odpočívadle, abychom si dali pozdní oběd. Tak vnikl i čas pro čtení sms z domova, ve kterých jsme s překvapením zjistili, že jsou Čechy pod vodou a pro příjezd z hranic do Prahy by se hodil člun nebo nějaké obojživelné vozidlo pěchoty. Asi do vzdálenosti 200 km před Rozvadov byla cesta ucházející. Pak se dálnice změnila opět v říční koryto a tak to pokračovalo až do Prahy. Pak už i po rozhlasových vlnách osádka našeho Kamikaze Airlines poslouchala, jak nám začíná pomalu téct nejen do bot…