…“kolik je hodin? (ima nadži?)“….“devět (ku-dži)“….“na té lahvi je jméno?“…“Kudži no Yama osake“…“No to je přesně ten čas….Kudži no Yama kudži-ni“….“nonde kudasai“…(pojďme pít)
Tak touhle slovní hříčkou hodin a saké skončil včerejší trénink iaidó. Ogino sensei rád žertuje a japonština má podobně jako čeština mnoho dvojsmyslů a mnohdy moc milých, jako tento. To saké jsme vezli se sensejem z Daigo hor a bylo vážně výborný.
Jinou slovní hříčkou, kterou máte v nadpisu článku, nás však sensei častoval celý trénink a nejen jeden. „Katana je držena správně levou rukou“. A já dodávám šinai nevyjímaje. Přemýšlejte prosím o tom a cvičte tak.
Meč i šinai se drží ˇmaximálně relaxovaným úchopem, který sice nedává znát toto uvolnění, ale dovoluje vnímat. V kamae je držen šinai malíčlem levé ruky úplně na koncové hraně, ukazováček pravé se pak lehce dotýká cuby. Katana se drží levou před makidome, což je zakončení opletu meče. Ukazováček pravé kontaktuje lehce fuchi. U bokkenu drží malíková hrana levé zároveň s koncem bokkenu a pravá je stejně jako na šinai.
V kendó i iaidó přechází meč při pohybu přes nápřahovou polohu, která je zásadně 45 stupňů. Platí to stovky let a jak vždy říká Ogino sensei, nikdo to zde v Japonsku nezměnil. Sensei na to často upozorňuje, že dělat to jinak je velká chyba. Úhlu samého dosáhneme tím, že „Shikkari hidari te de katana wo kakette“. Poslední tři prsty levé ruky jsou proto nejdůležitější. Neměli by ztrácet kontakt s mečem a uvolňovat prostor, mezi cuka a dlaní. Pokud to dodržíte během pohybu meče, nemusíte nic hlídat, ten úhel tam prostě je. Pravá ruka levou doplňuje. Řídí směr. Levá je motor.
Proč právě 45st?…dejte si na hlavu kabuto a zkuste víc…Ani v kendó menu to moc nejde. Jenom my nevíme, že to nejde a valíme to přes odpor kendó menu silou…Právě z tohoto důvodu se nikdy historicky nedosahovalo účinnosti čepel jen její vlastní kinetickou energií (nápřah až na zadek a bizoni napůl…), ale použitím kime, celého těla tak. Navíc, monouchi, účinná část meče musí vykonat určitou dráhu. Přemýšlejte, jak je daleko monouchi od soupeře při které hloubce nápřahu. Jak na tom budete vy a soupeř. A poslední věc, ten pohyb vychází z faktu, že katana je ostrá. Velmi ostrá. Určitá délka a rychlost pohybu stačí. Zbytek je o lidech 🙂
Suburi – to je ideální prostředek, jak tohle nacvičit. Opakování jednoho pohybu sem a tam (zenshin kotai suburi). Ale pozor. Úkolem suburi není získat svaly….fyzičku na maraton….sedřít si kůži na rukou, ba ani bezcílně hodinu mávat čímsi sem a tam. Na většinu lidí, pokud se podíváte jak dělají suburi, zjistíte, že jde o prázdný pohyb. Bezcílný pohyb rukama nahoru a dolu, k tomu šoupání nohama po podlaze a tupý pohled do…často vlastně kamkoli 🙂
Pokud děláme tady s Shubukanu suburi, věřte mi, že po počtu 30 opakování (a to je děláme po 10ti) z nás pod vedením senseje stříká pot. Úkolem suburi je procvičovat na jednoduchém pohybu to, co jsem popsal v úvodu tohoto článku. Používejte při suburi celé tělo, chodidla, břicho, ruce a držení meče tak, jak jsem popsal a s každým pohybem buďte lepší. Pomocí soustředěného pohledu na skutečného a nebo imaginárního (kasso teki) soupeře sekáte celým tělem. Při každém seku ždímáte svaly těla do seku jako houbu, zpevňujete břišní svaly a pracujete výdechem do seku. Jaká má být intenzita a rychlost? Nejprve je třeba říct, že zadáním je dělat to pořádně. Takže tak rychle, abych si to celé uvědomoval. Až si v tom budete jistí, můžete zrychlit, nebo zvýšit počet opakování. Sekání mečem je pro tělo pohyb jako každý jiný a nacvičit ho dobře má stejné pravidla, jako jakýkoli fitness pohyb.
Na závěr shrnu budování pozice seku: správná délka postoje. Lehce stát do bříšek chodidel. Pocit pohybu vychází z bodu tanden v podbřišku. Vzpřímená pozice těla. Vznešeně nosit hlavu, nevystrkovat bradu. Uvolněný úchop a uvolněná ramena klesají dolů a dozadu. Uvolněné lokty, i pravý loket se v kamae se může dotýkat těla.
