Odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché. Můžete na ni odpovědět sami, pokud se přijdete podívat a zkusíte si s námi zacvičit.

Japonské přísloví říká, že: „Každý žák dostane takového učitele, jakého si zaslouží.“ A také: „Žáci jsou zrcadlem svého učitele.“

Budu-li mluvit za sebe, mohu poskytnout praxi téměř každodenního cvičení japonských bojových umění již od roku 1986. Dovolím si tvrdit, že již mám určité zkušenosti, které mohu předat, i když nejsou velké, a celý život se budu stále učit. Prošel jsem i závodní činností a mám za sebou medailové úspěchy na národní i mezinárodní úrovni.

Od roku 2005 se pravidelně každý rok účastním výcvikových stáží iaidó a kendó v Japonsku vždy po dobu jednoho měsíce. Navštívil jsem více japonských dódžó a učitelů, až jsem si vybral příslušnost k jednomu jedinému. Tím je pan Jasumiči Ogino, 7. dan iaidó kjóši a 7. dan kendó kjóši, sensej tokijského dódžó Šúbukan. V roce 2012 jsem dostal od senseje oficiální souhlas uvádět jeho jméno jako svého oficiálního učitele.

Snahou všech v našem dódžó bude vždy dosahovat nejvyšší možné úrovně fyzických dovedností i znalostí teoretických a praktických. Vždy budeme čerpat nové znalosti na seminářích v zahraniční a zejména na stážích v Japonsku u učitelů, kteří byli tak laskavi a umožnili nám u nich studovat.

Budeme se vždy hlásit k praktikování iaidó pomocí v Japonsku zažité triády:

1. Pravidelné každodenní praktikování budó (bez ohledu na to, zda jsem v dódžó).
2. Pravidelná účast na zkouškách (bez ohledu na možné neúspěchy).
3. Pravidelná účast na závodech (bez ohledu na možné umístění).

Tato triáda umožňuje vystavovat sebe sama překážkám, nástrahám a nestandardním situacím a tím odhalovat vlastní slabosti a chyby, ty pak opravovat a takto se stále zlepšovat.

Iaidó je velmi hluboké bojové umění a často bývá označováno za nejvíce filosoficky orientované japonské bojové umění. Pojem filosofie bychom však měli chápat poněkud odlišně od filosofických směrů, které známe z Evropy. Zde nejde o teoretizování a vytváření definic o tom, co je to iaidó. Jde o jeho skutečné praktikování při fyzickém cvičení v dódžó a později i uplatňování jeho pravidel v každodenním životě.

Iaidó a kendó jsou velmi hluboká bojová umění a iaidó bývá často označováno za nejvíce filosoficky orientované japonské bojové umění. Pojem filosofie bychom však měli chápat poněkud odlišně od filosofických směrů, které známe z Evropy. Zde nejde o teoretizování a vytváření definic o tom, co je iaidó a kendó. Jde o jeho skutečné praktikování při fyzickém cvičení v dódžó a později i uplatňování jeho pravidel v každodenním životě.

Ke cvičení je zapotřebí extrémní soustředění, ale také uvolnění těla, zručnost a přesnost pohybu. Každý pohyb rukama i nohama, pohyb celého těla i meče musí odpovídat záměru útočníka, kterého si při cvičení iaidó představujeme, nebo kterého reálně v kendó máme. Každá kata musí být prováděna s nejvyšší možnou měrou vážnosti, jako krajní možnost – tedy odpověď na otázku, zda žít, či zemřít. Každý útok, každý zápas je třeba vykonat se 100% účastí na každém momentu.

Jedná se tedy o cvičení s mečem, ale také o způsob naprostého ovládnutí těla i mysli.

Stejně jako cvičení dalších tradičních japonských bojových umění je i iaidó a kendó „cestou do minulosti“ ve snaze poznat a pochopit kulturní dědictví Japonska. Nezbytnou součástí (a také jednou z nejdůležitějších) je dodržování tradiční etikety, která začíná starostí o meč a výzbroj a způsoby, jak se s mečem zachází, oblékáním, pokorou vyjádřenou pozdravem, chováním a končí vztahem k okolí a ostatním lidem. Vyžaduji to od svých žáků beze zbytku.

Cílem není sólové vystupování a jednání, jak jsme zvyklí z evropských sportů, ale vytvoření semknuté komunity lidí (ne však uzavřené), která se podílí na svém sebezdokonalování a pomáhá jeden druhému být lepší. Nutnou součástí takové komunity je hierarchický řád od nejstaršího cvičence (učitele) k nejmladšímu, princip sensei (učitel) – sempai (starší žák) – kohai (mladší žák, začátečník).

Cvičení iaidó a kendó vede k lepšímu poznání sebe sama jako životního partnera i soupeře. Při opravdu hlubokém studiu a sebezapření vede cvičení ke korekci vlastních chyb a záporných povahových rysů. Poražení sebe sama jako největšího životního soupeře se všemi chybami, které v sobě skrýváme, vede k trvalému vítězství v jakékoli životní situaci.

Iaidó a kendó jsou cestou k poznání jiné kultury a přístupu k životu. Mnoho japonských návyků si můžeme osvojit a zlepšit jimi život ve společnosti, jak náš vlastní, tak lidí okolo nás. Je ale i mnoho poznatků, které budeme milovat (i nenávidět), a přesto je nebudeme moci do naší odlišné kultury implementovat, jelikož jsou natolik odlišné, že bychom se zbavili schopnosti soužití s naší společností.

Vyjmenování všech kladných přínosů cvičení iaidó a kendó není možné. Hloubka vlastního objevování a studia však nezná limitů a omezení. Je takřka nekonečná.